Portugalská svatojakubská cesta (část 1)

Portugalská svatojakubská cesta (část 1)

DEN 4 – z Barcelos do Ponte de Lima (34+ km)

„Not all who wander are lost“

Ta věta je z Pána Prstenů, pokud nad tím přemýšlíte. A na tento den cesty sedí perfektně.

U Barcelos
Ráno třetího dne

Útržek z deníku

Budím se v 5:30 a deru se obezřetně z postele. Beru věci ze šňůry, hrdě si připevním na batoh hřebenatku a zkoumám škody. Pravé koleno a levý kotník mě ještě slušně bolí. Musím být prostě opatrný. Dnes mě čeká Ponte de Lima. Slunce už vychází, takže je nejvyšší čas. Zdá se, že budu mezi prvními.

Santa Maria de Abade de Neiva
Kostel Santa Maria de Abade de Neiva

Ani nemusím vytahovat mobil, šipku vidím přímo před sebou. Cesta je dnes liduprázdná. Brzy vystoupám na blízký kopec, na kterém ve vší své kráse ční kostel Santa Maria de Abade de Neiva. Stavba mi, stejně jako hřbitov opodál, v ranní zlaté hodince vyráží dech.

Brzy jsem ale měl zjistit, že jsem tu vlastně tak trošku omylem. Aniž bych to tušil, vydal jsem se alternativní trasou. Místo toho, abych šel přímo na sever, udělal jsem si menší obchůzku. Rozhodně jsem ale nelitoval. Rozhled i cesta tu stála za to a tato menší ranní zacházka mi hlavě vězí doteď. Je škoda, že spoustě poutníkům úplně unikne.

Paní s růžovým baťůžkem

Útržek z deníku

Alternativní cesta pokračuje ještě dál na sever, já se však rozhodl vrátit na hlavní trasu do vesnice Villa Boa. Zde potkávám jednu blonďatou paní ve středních letech jen s malým růžovým baťůžkem na zádech, která si to chvátá přede mnou. Tak se různě v průběhu cesty předbíháme.

S odhodláním všechny pravidelně předbíhám. Rád totiž chodím v čele. Nechci koukat na záda ostatním poutníkům.

Portugalsko
Část cesty jdu společně s Rachel

Brzy dorazím k nepřehledné zatáčce. Chodník končí a dál musím pokračovat po silnici, což se mi nezdá úplně nejbezpečnější. Nevěřícně na to koukám, pak se otočím a zjišťuji, že mě paní zase dobíhá. Je fakt rychlá. Tak jsem si jí aspoň postěžoval na následující úsek cesty. Padli jsme si do noty a tím jsme vyhlásili našemu závodu remízu – jdeme spolu.

Takhle jsem poznal Rachel z Irska. Posledně šla francouzskou cestu se svou dcerou, kterou tu ale srazil a zranil poutník-cyklista. Tentokrát jde však sama. Dozvěděl jsem se nejen mnohé o caminu, ale také o irských tradicích, třeba na 1. máje. Takto jsme si s Rachel vyměňovali svoje zážitky, znalosti i zajímavosti z našich zemí, cesta rychle ubíhala a bylo nám fajn. Rachel mi jako ostřílená poutnice předala spoustu rad, jak si totálně nezničit nohy.

Na půl plynu do Ponte de Lima

S Rachel jsem se ale rozloučil vzápětí u idylického albergue Casa Fernanda. Až mě trošku mrzelo, že musím dál. Tohle místo má parádní atmosféru a poutníci si jej velmi pochvalují,

„Na pouti se nikdy nemusíš cítit sám. Jsme tu všichni na cestě taková „camino rodina“.

– Rachel

Následná cesta do Ponte de Lima zdála skoro nekonečná, bylo alespoň na co koukat.

Květinová cesta
Cesta do Ponte de Lima

Útržek z deníku

V paměti mi uvízlo jedno místo, které bylo neskutečně krásné. Procházel jsem lesní cestou. A kam se člověk podíval – nepřeberné množství květin. Škoda, že jsem květinový analfabet a absolutně je nedokážu pojmenovat. Převládaly obrovské bílé květy, nasázené zhusta vedle sebe. Takové, které nakupujete v co nejlepších květinářstvích. A tady byly všude. Opodál pak velké žluté zvony visící nad cestou. Nádherně to tu vonělo.

Člověk se nemůže ubránit, aby si na takových místech nevzpomněl na své blízké nebo milované. Co by na tato místa asi řekli. Vůbec se nedivím, že je tato část cesty označována za jednu z nejhezčích.

Ponte de Lima
Příchod do Ponte de Lima

Když jsem dorazil ke kraji města, mlel jsem z posledního. Ostatní poutníci mě už zaručeně poznávají podle mých extrémně rudých lýtek. Kráčím ale pomalu – dnes mám nocleh rezervovaný a není tak potřeba spěchat. Skrz sáhodlouhý park přicházím do italsky laděného centra. Vsadím se, že je Ponte de Lima turisticky dost atraktivní lokalita a jde to vidět. Jakožto unavený, přismahlý a zpocený poutník sem úplně nezapadám. Šourám se městem a zapadám do první lékárny pro opalovací krém a vazelínu na nohy, jak mi poradila Rachel.

„Ty jsi první Čech, kterého jsem potkala. Půlka lidí jsou tu Němci. Ale fakt.“ 

– jedna paní z Kalifornie

Vycházím z lékárny a v ruce mám něco něco, co vypadá jako opalovací krém, ale bohužel. Je to krém na citlivou pokožku. Ve chvíli, kdy tuto skutečnost v hostelu Old Village zjišťuji, se slzou v oku cpu krém za 36 € zpět do báglu, nemám ho totiž srdce na to vyhodit.

Běžný rozhovor na hostelu

„Co si myslíš o Trumpovi?“

(po chvíli obezřetného ticha plného rozjímání o preferencích v určitých částech USA)

„Popravdě, nemám ho rád.“

„Dobrý, správná odpověď.“

– rozhovor s paní z Kalifornie

Z pokoje v patře scházím do přízemí hostelu a potkávám opět svou oblíbenou dvojici Češek z Barcelos, Soňu a Kristýnu (do té doby jsem je jménem neznal). A zjišťuji další průšvih. Jedno z poctivě vypraných trik jsem nechal viset na šňůře v předchozím albergue! To naštve.

Lekce stolování č.2

Útržek z deníku

Rozhořčen jsem se vydal na večeři. Netušil jsem, že přes silnici se dá dostat podchodem co je hned vedle, tudíž obcházím po přechodech celý blok. 

K něčemu ale ta obchůzka přeci jen je. Nacházím Adidas prodejnu. Okamžitě zapadnu dovnitř – já to třetí triko prostě chci. A tak získám své první fotbalové tričko v životě. Jiné neměli.

S igelitkou v ruce vcházím do restaurace. Je naprosto prázdná. Pouze pan majitel s číšnicí koukají na telenovelu (nedivím se, něco tak poutavého jako portugalské telenovaly fakt neuvidíte). Vytrhnu je z fascinace, mávám credenciálem a dožaduji se peregrino menu.1 Jsem přímo osmažen pohledem. Prý tu nic takového nemají. Píchnu tak prstem do nejlevnější položky v menu a přidávám požadavek, že „budu jíst venku“. Důvod je prozaický – cítil bych se v té prázdné restauraci nepatřičně. Obsluha se na sebe trošku zaraženě podívá. Pak ale přikývnou.

Věc se má totiž tak – v Portugalsku strašně rádi prostírají. A tak přichází obsluha s papírovým ubrusem. Bohužel to teď nemá moc jednoduché. Ono Ponte de Lima je u vody a toho dne tu slušně foukalo. Obsluha zápasí s ubrusem, já jen rezignovaně sedím, jak mi prostírání lítá kolem hlavy. Vytahuji z kapes všechny krámy co mám a spolu s nešťastnou obsluhou zatěžuji všechny rohy stolu, aby ubrus držel na místě. Moc to nefunguje. A tak jím svůj oběd na opuštěné zahrádce, tu a tam mě pleskne prostírání po hlavě, tu zase chytám letící košíček s pečivem.

Konec čtvrtého dne

Když jsem si spočítal, kolik jsem toho dne utratil, rád jsem zahnal žal a přijal pohoštění Soni a Týnky, které jsou dnes  vyzbrojeny vínem a nakažlivě dobrou náladou. Ještě ten večer už se s nimi ale pro jistotu opět loučím. Už vím své. Na další den chci zase brzy vyrazit. Ačkoliv jsem stále nebyl pevně rozhodnut, kde až bude můj cíl…

a jak to bylo dál? Dozvíte se v dalším článku. Sledujte facebookovou stránku Den po dni, pokud jej nechcete minout! 🙂

PŘÍBĚH POKRAČUJE – KAPITOLA 2: PŘES HRANICE


Vysvětlivky – DEN 4

1 Peregrino menu

Peregrino = poutník. Peregrino menu zvýhodněné menu, které dostanete pouze v případě, že se prokážete credencialem (pokud to teda obsluha vyžaduje, někdy se na vás stačí jen podívat a mají jasno). Zpravidla stojí 6 € a obsahuje předkrm (tradičně tzv. „green soup“, aka zelnou polévku), hlavní jídlo s přílohou, ošatku s pečivem a pití.

5 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *