Druhá epizoda vyprávějící o naší cestě Šumavou. Vydáváme se dál po hranicích s Německem stezkou s nouzovými nocovišti. Tyto dny však byly značně odlišné, než ty první. Šumava nás přiměla změnit plány. Co se cestou přihodilo?
Chceš začít od začátku? Přečti si Epizodu 1: Šumavou až na vrchol!
Den 3
Útržek z deníku #1:
3. den, asi po 21. hodině
S čelovkou na hlavě, na zemi na karimatce pod rozlehlou noční oblohou, která je poseta hvězdami. Trávení noci dle mého gusta mimo můj zatmavený klaustrofobický stan, který se zdá až příliš malý. Bohužel tento nápad nevznikl z čiré rozjařenosti, jak je u mě těžkým zvykem, ale spíše ze starosti.
Takto začíná popis třetího dne v mém deníku. Ale to bych trošku předbíhal. Začněme od začátku.
Šumava a ranní rutiny
Jestli mělo být první ráno mrzuté, to druhé mělo otestovat naše nově nabyté zkušenosti a mazáctví. Jako první jsme dorazili na místo a jako první také vstáváme. Mě budí až budík mobilu. Bez něj bych zůstal omráčen o něco déle. Můj fungl nový zastíněný stan měl kromě faktu, že v něm nevidím nic ani ve dne, ještě jednu drobnou vadu – neměl předsíňku. A tak jsem si své pohorky musel vzít dovnitř. Ovzduší tak snad ani popisovat nemusím. Odér tak pravidelně zmírňuji dětským pudrem, který do bot sypu. Doporučuji všem cestovatelům v podobné situaci.
Jako doma mrknu na net. Na Insta, Face a tak. S hrůzou zjišťuji, že mi dochází baterka. Musím tedy šetřit. Před stanem slyším nervózní pošlapávání Karla, který čeká, až mu vydám jeho batoh, který si u mě schoval. Přerušuji jeho teorie, jestli ještě spím, a ospale se s mručením somruji ven. Spatřuji své druhy s charakteristicky zkřivenými ranními obličeji. Na rozkoukání však času není. Zjišťuji škody. Místo na stan jsem přeci jen nevychytal úplně nejlépe, a tak jej balím úplně zablácený. Avšak nejvíce jsem se u toho zasvinil já sám. Samozřejmě s vybalením přichází vždy neduh opětovného sbalení. Nacpat věci zpět do báglu úhledně jak předtím prostě nejde. Kde ale schází počáteční trpělivost, tam pomůže síla.
Co nevidět jsme byli připraveni v plné polní. Přemek vymyslel zbrusu nový způsob upevnění mrtvoly pomocí motouzu. Jak se však později ukázalo, nebyl to způsob příliš efektivní mrtvolka se tak stále nepříjemně při chůzi kymácela na všechny strany.
Zlatá hodina
Opět nahazujeme bágly na ztuhlá ramena, scházíme zpět do vesnice a napojujeme se na stezku. Čeká nás dnes 30 km cesty. Ač jsme se zlepšili v balení věcí, zůstáváme marní v zastavování. Je tzv. zlatá hodina a Šumava se vybarvuje do krásných zlatavě sytých barev, opředena nebývale fotogenickou mlhou. Ranní rosa dává vyniknout četným pavučinkám po cestě, které jsou na každém kroku a třpytí se v ranním světle. Běžně krásný pohled. Andrea to třeba obdivuje, já mám však z toho počtu pavučin smrt v očích a nejraději bych postupoval dál jen s plamenometem v ruce.
Ťapeme dále. Všímám si cedule s číslem na horskou službu. Zapamatovat si jej mi nečiní problém – je stejné, jako datum mého narození. Ačkoliv jsem měl připraven únikový plán, zapisuji si číslo do mobilu. Jako bych něco tušil.
Loudavě míjíme jedno rozpadlé stavení. Protože krásné kopce vystřídala běžná asfaltka, okamžitě nám na budovu padne zrak. Hyperaktivní kamzík hlásí: „Pojďme se tam podívat!“ Mně to připadá jako skvělý nápad, Přemek pokrčí rameny a následuje příkladu, Karel se zarazí, proč se zabýváme takovou blbostí.
Útržek z deníku #2:
Prolezli jsme pod drátem, kterým byla budova obehnána (netuším, jestli byl pod proudem), abychom nahlédli do jejich útrob. Bůhví, jak se tu kdysi žilo a jaké osudy se tu udály. Dnes jsou však staré místnosti s propadnutým stropem a blízký pomník (připomínající pána, jehož zasáhl blesk), jen dávnou, trošku smutnou vzpomínkou.
Důkladná prohlídka však není bezpečná, a tak naše melancholická vsuvka netrvá dlouho. Radost máme ze všeho. I z hříbku u cesty, jehož nález se dočkal s všeobecným nadšením.
Slabé chvilky
Cesta nám přivedla i jiné radosti. Karel s energetickou tyčinkou v puse odchází opodál a začíná natáčet okolí. Okamžitě přitahuje pozornost. Vydávám se za ním a seznamuji se s Blankou. Koulí na mě těmi svými obrovskými kukadly a vilně přežvykuje. Dělám si s ní selfie a uvažuji, nakolik mě noc ve smradlavém stanu doživotně poznamenala. Krávu jsem si doteď nepojmenoval.
Útržek z deníku #3:
Už asi vím, kde točili zvuky pro Jurský Park – mohutný ryk krav se ozýval krajinou a připomínal hučení Brachiosaura ze zmíněného filmu.
Jednu milou kravičku, která byla obsypaná nespočtem much a která mi věnovala obzvláště velkou pozornost jsem pojmenoval Blanka. Mám s ní krásné selfie. Nikdy na tebe Blanko nezapomenu!
Místním krávám jsme věnovali stejně tak velkou pozornost, jako ony nám. Osobně to však považuji za skvělou výmluvu na spočnutí. V této chvíli si už totiž tempo moc dobře nedržíme a osobně si myslím, že se zde začala výrazně projevovat únava.
Kravičky necháváme za sebou. Následující úsek cesty působil pod náporem slunce značně úmorně a demotivačně. Nenaleznete tu výrazné stoupání ani klesání, jen klikatící se asfaltovou nebo štěrkovou cestu polními cestami a alejemi. Jedná se o úsek překvapivě monotónní – a to natolik, že se nám i v počtu čtyř lidí podařilo na chviličku dosáhnout pověstného limba. Stavu, který se mi pravidelně stával při cestě na Sněžku, kdy se soustředíte jen na své kroky. Není tedy divu, že z této části pochodu máme jen minimum fotek.
Ráj německých turistů
Kapku si krátíme cestu podél silnic a přicházíme do civilizace, do Strážného. V břichu nám škrondá, zrychlujeme krok s vidinou jídla. Procházíme okolo benzínky. Míjíme přešlapující paní, která ťape v podpatcích a v sukni u patníku sem a tam. Odfukuje cigaretový kouř a odhazuje už asi dvacátého špačka na silnici. Jde vidět, že už tu na nějakého toho zákazníka čeká už pěkně dlouho.
Nejstarší řemeslo si ve Strážném překvapivě našlo své místo. Míjíme jeden z prvních nevěstinců. Hned na to kasino, vietnamský trh a restauraci s pořádně nápadnými ceníky. Zabírají – je to tu přeplněno turisty. Těm se už spíše vyhýbáme, a tak pokračujeme dál kdysi nenápadnou šumavskou vesničkou, kterou nyní sžírá konzumerismus. Míjíme luxusní hotel a přicházíme k vietnamské restauraci. Českého nápisu aby tu člověk pohledal. Ani zde se moji společníci nechtějí zastavit a míříme tak zpět přes celou obec. Pendlováním tam a zpět po Strážném ztrácíme drahocenný čas. Jde vidět, že na Přemka je toho dnes příliš. Zhluboka oddechuje a loudá se notný kus za námi.
Bohužel z první restaurace jsme vykázáni. Místo tu není. Alespoň ne pro nás. Na zahrádku s volnými místy nás obsluha odmítá pustit. Rozhlížíme se kolem. Nejsme žádaná klientela. Je to restaurace Rybárna. Ten den si udělali pěknou vizitku.
Útržek z deníku #4:
Nakonec sedáme do vietnamské restaurace. A Přemkovi se dělá špatně, padá na něj slabost. Vymýšlíme tedy únikové plány na krácení cesty. Nakonec mě napadá konečné řešení – zůstáváme v místním nocovišti, a pak se uvidí. A musím říct, že toho rozhodnutí nelituji.
Ostatní mi říkají, ať se vypravím bez nich dál. Nechtějí mě „zdržovat“. Postrádají však zásadní pointu, která u mě hraje prim – cesta je cíl. Respektive cesta s nimi. A tak zůstávám i já. Což bylo mimochodem také ohromné štěstí.
Večer v nocovišti Strážný
Před odchodem kupujeme „zásoby“ – alkohol, Kofolu a nějaké ty pochutiny. Ten magistr se přeci jen nějak zapít musí. Po logistické přestávce, kdy jsme rvali do už tak přervaných báglů ohromná kila navíc, jsme vyrazili vstříc nocovišti. To je od Strážného nedaleko, do mírného kopce zpět po stezce. A je také stejného rázu jako poslední – ohrazený plácek uprostřed lesa, posezení a dvě kadibudky opodál. Samozřejmě dorazíme jako první. Stany jsou tentokrát postaveny během chvilky.
Zasedáme ke stolu. Ohromně se nám osvědčuje suchý šampon, který Andrea tahá s sebou. Vaříme šlichty a popíjíme. Brzy dorazí i další nocležníci, tentokrát se však ke stolu nepřipojují. Přemek brzy také odchází k sobě do stanu. To, že je v něm nějak dlouho, nám dochází až posléze.
Andrea jde obhlédnout situaci do Přemkova stanu. Nachází bleduli. Pytlíky na mrtvoly našly nové uplatnění, když je Přema jeden po druhém doplňuje obsahem svého žaludku. Prášky nepomáhají. Je jasné, že Přemek s námi cestu nedokončí. Plány na to rozdělit se a nechat jej na místě s tím, že se domů nějak dostane, házíme za hlavu. Velmi brzy i odpadá možnost počkat do rána. Museli jsme tak sáhnout po evakuačním týmu – uprostřed noci voláme odvoz.
Noční přemítání
Chvíli ještě Přemka hlídáme, pak se odebíráme do svých stanů. Vidím, že Přema nechává otevřený stan a mně se rozhodně spát nechce. Vytahuji ven karimatku, lehám si na ni pod širou hvězdnou oblohou a v jeho společnosti s čelovkou na hlavě píšu deník. Brzy přichází Andrea a říká mi, že pojedeme domů všichni. Beru to jako samozřejmost a pokračuji ve psaní.
Útržek z deníku #5:
Do deníku k této výpravě nenapíši „cíl splněn“. Ale víš co? Nevadí mi to. Nejde jen o cíl cesty, jde o cestu samotnou. A tato cesta je s mými přáteli – je na tom postavená. Strávit s nimi alespoň trošku času, než nastoupím do nejistého pracovního koloběhu. A tak zklamán nejsem. Protože cíl této cesty byl už splněn vlastně při výjezdu. A že rozhodně bude na co vzpomínat!
Tímto končím záznam. Nabíjím poslední zbytečky baterky mého mobilu, který je díky mobilním datům naší záchranou. Stále ležím pod hvězdným nebem, nasávám čerstvý vzduch. Užívám si tyto chvíle, ač jsou trošku smutné. A taky trošku povzbuzující, neboť držíme při sobě. O tom to vlastně celé asi je.
Zavírám deník a ještě chvíli pozoruji hvězdy. Tady je obloha skutečně nádherná. Je to pohled, který rozhodně nemohu nijak zachytit. Věřte mi to nebo ne, nebem prokmitne drobná linka a já vidím asi poprvé v životě padat hvězdu. Své přání si ale nechám pro sebe.
Evakuace
I já si jdu na chvíli odpočinout. Bohužel alkohol a špatný úsudek udělaly svoje a já ani nevytahuji spacák. Venku mrzne. Probouzí mě hluk venku. Auto dorazilo a Přemek s asistencí Andrei a Karla balí věci. A já se třesu od hlavy k patě. Není mi vůbec dobře.
Odvádíme Přemka k evakuačnímu týmu. Klopýtám za ostatními a brodím se tím největším bahnem, neboť moje čelovka o výkonu polomrtvé světlušky absolutně nestačí na prosvětlení černočerné tmy okolo. Nejde se mi ale ztěžka kvůli bahnu. K mé značné nevolnosti se přidává i mohutná píseň připomínající velryby v říji, ozývající se z hlubin mého žaludku. A tak s přáním bezpečné cesty odevzdávám spolu s ostatními Přemka na odvoz, přičemž po jeho odjezdu střídám stráž a mizím v blízké kadibudce. Z tohoto ve zdraví nevyjdu.
Nakonec jsem ale rád, že jsem Přemkovu noční cestu hrůzy absolvovat nemusel. Vzal si s sebou asi dvě role igelitů, nakonec však vyšel na pytlíček přesně.
Den 4
Cesta domů
Budím se a je mi nanic. I ten stan mi nejde sbalit. Další pochod bych dnes nezvládl. Ba co víc, k mé nevolnosti se přidává i takřka vybitý mobil. A to už je fakt přes čáru. Že mi není vůbec fajn poznávají i Karel s Andreou. Dáváme céčko a za ranní mlhy míříme do Strážného.
Cesta zpět domů pak byla pro mě únavným utrpením. Nastupujeme spolu s několika teenagery do autobusu. Mají cestu do školy, hlučí, nadávají a drbají. Můžu být dospělácky pohoršený a kroutit hlavou, nyní však řeším problém, kam je ještě společensky přijatelné se v přeplněném autobuse vyzvracet a kam už ne. Přemek všechny pytlíky odvezl. K batohu o dva metry dál je to nekonečná cesta, ke které se už nezmůžu. Každý pohyb a zatřesení mých útrob znamená nebezpečí. Otáčím se polomrtvě na Andreu s prosbou o pomoc. Pohotově mi podává kinedryl a definitivně zachraňuje mě i ostatní osazenstvo autobusu od velkých nepříjemností. Prášek zabírá.
Celou cestu zpět jsme se snažili odpočívat. Ve „zdraví“ jsme ale dorazili všichni.
A jak to vlastně dopadlo? Přemek dostal injekci a za pár dnů byl zase na nohou. Já si nejhorší prožil po cestě zpátky a do dalšího dne jsem byl fit. Andrea si svoje vybrala až poté a stonala celý další týden. Karel měl asi jen drobnou virózu a vyšel z toho nejlépe. Jestli to byla nemoc, otrava z jídla, špatně filtrovaná voda, únava, úpal… netušíme dodnes. Šumavu jsme tak celou neprošili. Ale víte co? Stejně to stálo za to. Nová zkušenost. A alespoň se máme u piva čemu zasmát.
Ale já se tam stejně někdy plánuji vrátit. Lépe připraven. Šumava ještě stále čeká na své pokoření.
PS: Na závěr díky Přemkovi za super fotky. Ty hezčí a kvalitnější jsem mu totiž ukradl:)
Vzpomínkové video
Výlet nám opět připomíná kratší video od Tabia.cz. Na jejich kanálu naleznete i další sestřihy z výprav. 🙂
1 komentář