Pokračuji ve své pouti portugalskou cestou a mířím k hranicím se Španělskem. Nechystám se však překročit jen hranice států, ale i své vlastní. Prvotní okouzlení je pryč. Dny míjejí a přichází na řadu větší plánování úseků trasy i důležitá rozhodnutí. Mám jen omezený čas a tolik způsobů, jak svou pouť prožít. Kam mě zavede nyní?
Kapitola 2: Přes hranice
Předchozí kapitola: Bom caminho!
Život na pouti
Namísto toho, abych po vzoru zkušenějších autorů nechal svou pointu vyznít, prozradím Vám ji hned na úvod, abyste si ji mohli držet v paměti. Nebudu totiž překračovat jen hranice států, ale i své vlastní.
Spousta poutníků doufá v určitý přerod – uvolnit si v hlavě místo od malicherných věcí z běžné životní rutiny a nechat si prostor na přemýšlení o věcech mnohem základnějších, o to však důležitějších – Mám co jíst? Mám kde spát? Je mi dobře? Mám se ke komu vracet? Co je pro mě důležité? To jsou otázky, na které si často v záplavě pracovních či školních povinností ani nevyhradíme dostatek času. Jednoduše se zde překračuje těžce vysvětlitelná hranice. Nejedná se o prozření, které by odpovědělo na všechny vaše životní otázky, přesto je důležité. Najednou totiž žijete úplně jinak. Prostě a šťastně.
Pokračuji portugalským venkovem. Obdivuji okolní krajinu. Konečně se nebojím upřímně usmát, otevřít se, užívat si drobnosti. Zdravit pocestné, zeptat se, jaký mají den, vyměnit si s dalšími poutníky nějaký ten příběh. Zastavit se na kávu, dát si zákusek, zhluboka se nadechnout, napsat si něco do deníku. Hezky se zakřenit na cizí slečnu, složit jí kompliment. Bez zbytečného přemýšlení, bez vlivu sociální bubliny doma. Tady mě nikdo nezná, neomezuje, nesoudí. Jsem skutečně svobodný a žiji přítomností, den po dni. Procházím se jen s pár věcmi na zádech – těmi, které skutečně potřebuji – a zpívám si do kroku písně od Queenů či od Beatles. Učím se spolehnout sám na sebe, věřit si. A zatímco si falešně broukám Hey Jude, s každým dalším krokem žiji svůj sen. Nonstop, 24 hodin denně.
Tohle je ta hranice, kterou chcete přejít.
DEN 5 – z Ponte de Lima do Rubiães (18 km)
Pryč z Ponte de Lima
Útržek z deníku
Old Village Hostel, 7:05
Budím se už v šest. Vše je připraveno, vykradení se z pokoje je téměř dokonalé! Ale pokazil jsem si to tím, že jsem málem zapomněl ručník.
… A taky jsem si vzpomněl, že tu mám stejně zaplacenou snídani, takže to s tím útěkem nebude tak horké.
Po hovorné snídani se moc dlouho nezdržuji a vydávám se městem ke středověkému mostu Ponte sobre o Rio Lima. Ponte de Lima je ještě kapku ospalé a dnes se mi líbí o dost více než včera. Jen několik dalších poutníků se pomaličku trousí do ulic ze svých albergues v okolí.
Brzy procházím fotogenickým venkovem podél kanálů. Všichni si je fotí, je toho plný Facebook. Není ale divu. Je to tu hotová oáza klidu, tu a tam hlídaná strašidelnými hlídacími psy. Když se jeden takový velký hafan zjeví přímo uprostřed cesty a zkoumavě si mě přeměřuje, trošku mi zatrne. Naštěstí je to hodný pejsek.
Brzy se terén mění. Přechází do mírného stoupání a krásný výhled na venkov je přerušen pohledem na mohutné pilíře podepírající místní komunikaci. Cesta se již vyplnila zástupem poutníků, kteří už nejsou toliko rozeseti po okolí. I to je však součást camina. Vyprahlá země okolo chvíli působí zlověstně, než se dostaví opět příjemný stín takřka „českých“ lesů. S nimi ale začíná asi nejnáročnější část portugalské cesty.
Útržek z deníku
9:55, The Trouts Paradise
Na krátké přestávce na peregrino menu. Postupuji, ale bojím se zdržovat někde delší dobu. Cesty jsou dnes plné poutníků a já chci své místo v albergue. Škoda, že toto musíme na cestě řešit.
Skoro jako v Tatrách
Ač je tento úsek nejnáročnější na celé portugalské cestě, přirovnal jsem jej v deníku k Tatrám a po cestě jsou samé kříže, dokonce i památníky zesnulých poutníků, zpětně tento úsek zase tak hrozný není. Za vaši snahu vás cesta odmění pohledy na lesní říčky, menší vodopády a rozhledy na širé okolí.
Společné vyčerpání dává příležitost k rozmluvě s Čechy či Rusy. Právě Rusové se tu, podobně jako lidé z asijských zemí, zdržují často ve smečkách. Častěji koncipují camino jako rodinnou dovolenou.
Předčasný konec úseku
Co si vyšlápnete, to si také poctivě sejdete, a to až do vesničky Rubiães. Při příchodu na místo míjím místní albergue. Kupí se tu slušná fronta. Energii stále mám, nicméně se bojím, že bych nestihl dojít do dalšího města včas. Rychle se tak řadím také, aby na mě ještě zbyla postel.
Později poznávám Rusku Ljubu, která se oddělila od své skupiny. Ukáže mi místní obchod a u kafe se se mnou podělí o zážitky z cesty, o nový pohled na camino. Byla to zábavná sociální duše se smyslem pro vyjednávání. Ačkoliv jsem ji od tohoto dne už nikdy nespatřil, bylo to příjemné setkání. Stejně tak opět potkávám své oblíbené Češky Soňu a Týnku, které jsou mi už poněkolikáté v patách.
Konec dne v přeplněném albergue
Útržky z deníku
Absolutně netuším, co budu po zbytek dne dělat.
Je to nezvyk, dorazit tak brzo. Sedím tu na dvoře a čumím do prázdna. To není něco, co bych si úplně užíval, změním tak trošku plány. Do Tui už cestu nechám. Následující den si však cestu prodloužím do Pontevedry. A z Pontevedry asi do nějakého zapadákova s albergue tak, abych za několik dalších dní dorazil do Santiaga o něco dříve než k večeru. A potom pokud možno do Fisterry.
Jak jde poznat z deníku, měl jsem v úmyslu dorazit kromě Santiaga až do Fisterry, aka na Konec světa.1 Problém však byl, že pokud mám podobnou cestu stihnout včas do mého letu zpět do Česka, musím sebou sakra hodit. Proto jsem přepočítával kilometry, proto jsem byl tak nejistý z brzkého příchodu na albergue.
Ta už byla přeplněna k prasknutí. Majitelé naházeli na podlahu matrace, aby si měli všichni kam lehnout. Mně se v noclehárně podařilo získat jen pár hodinek spánku. Takřka nelidsky hlasité chrápání, pomlaskávání i těžké ovzduší obrovské masy lidí usínání neulehčuje, hlavně když nemůžete najít špunty do uší.
DALŠÍ DEN NA DALŠÍ STRÁNCE! >>
Vysvětlivky – DEN 5
1 Fisterra
Fisterra je město na západním cípu Španělska na pobřeží Atlantického oceánu. Poblíž se nachází místo, jemuž se přezdívá Pobřeží mrtvých (Costa da Morte), nebo Konec světa – údajně z toho důvodu, že se toto místo považovalo za skutečný konec světa v dobách před objevením Ameriky. Nachází se zde i symbolický patník svatojakubské cesty, na kterém je zaznačeno 0,00 km – znamení, že jste došli na úplný definitivní konec své cesty. Nyní už vám nezbývá nic jiného, než se vrátit zpět.
Název města Fisterra uslyšíte mezi poutníky často. To proto, že si svoji pouť ještě kapku prodlužují a ze Santiaga vyráží ještě dále právě do Fisterry nebo Muxie. A pokud zvládnou obojí, učiní tak vlastně další samostatnou pouť samo o sobě – okruh ze Santiaga přes Muxii, Fisterru a zpět se nazývá Camino de Fisterra.
1 komentář