DEN 6 – z Rubiães do Tui (20 km)
Krádež a karma
Utéct brzy ráno, aniž bych vzbudil celou albergue, je v přeplněné noclehárně takřka nemožná mise, a tak se jí rychle vzdávám. Čekám, až se vytrousí většina poutníků. Pak i já balím věci, dám nabíjet veškerou elektroniku a přepočítávám, zdali mám vše – běžná ranní rutina. Zjišťuji, že jedno triko chybí.
Vracím se na místo činu k prádelní šňůře, kde jsem mohl tričko nechat. A skutečně – úplně stejné visí na šňůře, jen úplně jinde, než kde jsem ho věšel já. Velikost také sedí. Našel ho snad někdo na zemi a pověsil ho zpět? Módu z Decathlonu tu ale nosí kdekdo, nemusí být moje.1 Sedám si tak opodál a ostřížím zrakem sleduji všechny odcházející poutníky, zdali se ke kusu oděvu hlásí, či ne. Později usoudím, že jej nikdo neshání, a tak jej prostě vezmu. Doteď netuším, zdali jsme kradl tričko své nebo skutečně cizí.
Mou černou duši však karma stejně potrestala. Zatímco jsem se staral o tričko za 89 Kč, zapomněl jsem v albergue v nabíječce powerbanku…
Cesta o hladu
Na cestě jsou dnes mraky poutníků. Rozptylovat se však nenechám. Cesta je totiž bezvadná – vede přes lesní cesty, jež jsou lemované kamennými zídkami. Je to tak pěkné, že bych to zavedl všude. Idylku jsem doplnil soundtrackem z Pána prstenů. A pak se děly věci – hudba ve mně vzbuzuje silnou motivaci a žene mě vpřed. Odkládám hole stranou a užívám si svou dlouhou, ničím nerušenou pouť směrem k Valençe, poslednímu městu v Portugalsku. Nerušenou ani přestávkami na jídlo – beru zavděk železnou zásobou sušeného masa, kterou tahám s sebou.
Přelézání hradeb
Samotná Valença mi na svém předměstí připomíná Brno. Což není úplně nejlepší vyhlídka. V GPS hledám místní zajímavost – a přitom zjišťuji, že mě šipky, po kterých jdu, navádějí okolo města, nikoliv jeho historickým centrem. Opouštím tak hlouček dalších poutníků a jdu trošičku jinudy. Více do centra, do nějakého parku, do kopečka… až před sebou spatřím ty hradby.
Nikdy jsem nevěděl, co můžu na pouti čekat, takže mi nějaké tajemné hradby vyrazily dech. Koukám na to, obcházím to… Horolezectví ještě v malíku nemám. Kudy se leze dovnitř?!
Pak zjišťuji, že je to takovou myší dírou. Vchod do pevnosti Valençy má asi 2 metry na šířku, jezdí tam na semafor auta a s nimi i lidé. Připravil jsem se tak na startovní pozici a jakmile blikne zelená, poklusem klus probíhám mezi auty dovnitř.
Přede mnou je další zeď, další brána. Já se však na chvíli zastavím. Popadne mě ohromné nutkání vylézt na první hradbu. Cesta je volná, tak se na ní škrábu až ke kříži, který hradbě vévodí. Pyšně se tam fotím a opatrně pokukuji po turistech pode mnou, kteří si zase fotí mne. Co já vím, jestli se na ty hradby může, ten triumf za to stál. 🙂
Malá Itálie
Procházím další branou a okamžitě jsem v jiném světě – světě plném turistů, veselého ševelení a nákupní horečky. Mám své déjà vu a vybavuji si rodinnou dovolenou v Itálii s výletem na Capri. Malebné úzké uličky přeplněné různým zbožím – oblečením, cetkami, chechtavými hračkami pro děti, čepkami s nápisem I Love Valença.
Brzy mě rušné centrum omrzí. Podniky jsou tu čisťounké, upravené a s vysokou cenovou marží – nic pro mě. Žaludek nechávám ještě chvíli zatrpkle mručet a opět stoupám po blízkých schodech na hradby. Tiché a poklidné, tu a tam hrstka romantických duší usazena na trávníku ve stínu stromů. Obcházím tak město kolem dokola v tom parném dni. A tak trošku snobské městečko v mých očích dosahuje svého vykoupení. Jen tak na něj nezapomenu.
Přes hranici: Olá Español!
Vycházím z města směrem k hranicím. Po cestě potkávám jednu opuštěnou Němku a zeptám se jí, jak se jí líbila Valença. Poznávám Lenu. Společně přicházíme k mostu Ponte Rodo-Ferroviária de Valença. Stačí jen přejít a jsme ve Španělsku, v Galicii. A vlastně i v pomyslné polovině cesty do Santiaga. Těch pár kroků jsem byl totálně pohlcen ve své mysli. Portugalsko se opouští špatně. Ale určitě to není definitivní sbohem. Hned za mostem čeká Tui, naše zastávka pro dnešní den.
Nedá mi jinak, než obě země, Portugalsko a Španělsko, okamžitě začít srovnávat. Oproti upravené, malebné a přelidněné Valençe působí španělské Tui jako zjevení. Opuštěné úzké uličky, kamenné a jednoduché domky, majestátní katedrála v centru města. A tak si říkám, že jsem si Tui jako zastávku zvolil dobře. Okamžitě mi přirostlo svou středověkou atmosférou k srdci. Ačkoliv odteď musím počítat s mnohem většími návaly poutníků.2
Zakončení dne
S Lenou dáváme oběd přímo u místní katedrály. Trošku jsme se našemu výběru zasmáli. Kdo by si nechtěl dát ve Španělsku jako první jídlo ruský salát s německým pivem.
Už mě ani nepřekvapuje, že se později moje cesty opět kříží se Soňou a Týnkou. Ty ochotně přidaly k mému tažení za španělskou sangrií, na kterou se těším snad více než na Santiago. Ačkoliv to kvůli pověstné siestě chtělo trošku trpělivosti – spousta podniků má zavřeno.3 Děvčata jsou ale hlavně veselé kopy, což jsem po několika dnech samoty opravdu ocenil. Rád budu vzpomínat na hledání zmije v zahradě u albergue, na průzkumy místních lékáren, na tuiské trhy, útok na obchod se sladkostmi, nebo na upřímnou radost z plyšáka Darth Vadera u místním stánku. Celkově je Tui ráj plný suvenýrů – od magnetek, oblečení a odznáčků, až k poutnickým holím, hřebenatkám a ikonickým tykvím.4
Na kutě se mi toho dne nechtělo. A jak jinak srovnat myšlenky, než dobrým pivem. Zavítal jsem tak do baru v albergue. Ona situace byla navýsost vtipná i milá. Seděl jsem u baru s ostatními štamgasty, přičemž nikdo neuměl pořádně anglicky. Přesto jsem se cítil ve zmatené diskuzi pohodlně. Ono se stačí jen usmát a chovat se lidsky. Nejvíce se mi líbila místní pohostinnost, kterou chápu jako kulantní strategii, jak udržet své platící zákazníky co nejdéle střízlivé – s každým dalším pivem jsem dostával čím dál více „pamlsků“. K prvnímu pivu oříšky, ke druhému brambůrky, a ke třetímu už mi přistál na talíři celý toust. Španělsko se mi nemohlo představit lépe.
DALŠÍ DEN NA DALŠÍ STRÁNCE! >>
Vysvětlivky – DEN 6
1 Decathlon
Decathlon je v Portugalsku snad ještě populárnější než u nás. Oblečení značky Kalenji tu vidíte skutečně často.
2 Tui jako začátek
Proč větší nával poutníků? Protože Tui pro mnohé značí startovní bod poutě. Jak jsem zmiňoval – k tomu, aby se Vám pouť „počítala“, stačí ujít 100 km. Tui se tak pro mnohé jeví jako ideální start – od začátku Španělska.
3 Siesta
Odpočinek uprostřed dne. Ačkoliv je siesta zdraví prospěšná, je dobré s ní počítat, pokud se chcete ve Španělsku vyhnout hladu. Odpoledne totiž většina podniků zavírá okolo 14. hodiny a otevírá až kolem 19. hodiny večer. Vydejte se tedy při svých toulkách na oběd včas.
4 Tykve na cestu
Poutníci už v dávných dobách nosili tykve zavěšené provázkem k pasu nebo své chodecké holi (stejně jako třeba i hřebenatku). Jedná se tedy o další charakteristický poutnický symbol. Prakticky slouží k přechovávání pití na cestu – především vody nebo vína. Jedná se o oblíbený suvenýr na caminu.
1 komentář