Další výprava vedla napříč Šumavou po nouzových nocovištích. Běžně se po příchodu z výpravy nezdráhám náležitě pochlubit. Kam jsme šli, co jsme viděli a jak moc to bylo super. Nyní však ticho po pěšině. Šumava nám dala zabrat. Co se nám tam vlastně stalo?
Den 1
Šumava – Povinná, odpuzující a značně unavující předmluva
Jsou věci, kterými se velké cestopisy a další lepší texty vůbec nezabývají. Cestou na místo určení. Jen já vás jimi rád provázím. Je pravdou, že jsem nepatrně škodolibá osoba. To však neznamená, že bych chtěl rozpoutat čtenářské martyrium a naplnit kolonky správné optimalizace pro vyhledávače. Ne. Cesta na místo prostě k té výpravě patří.
Po úspěšných státnicích čekala dlouho plánovaná Šumava s partou osvědčených lidí. Skoro. Já, Karel, Andrea a nově i Přemek, který jako cestovatelský benjamínek uzavírá naše skromné kvarteto. Na svůj poutnický debut asi nikdy nezapomene. Naším úkolem je dostat se nějakým způsobem z Brna na jižní cíp NP Šumava (už to samo o sobě je boj) a celou ji pak přejít pešky po červené turistické stezce. Ta se vine podél státních hranic Rakouska a Německa. A proč zrovna ji? Kolem cesty jsou rozesety četná nouzová nocoviště. Plácky, kde si můžete v klidu postavit stan a nemusíte se starat o to, že vás třeba někdo najde a dá vám pokutu. To je výhoda a komfort, který se prostě musí zkusit.
V Brně nasedáme na první vlak do Plzně. Můj batoh, stejně jako já, váží více než obvykle. 16 kilogramů krámů mi drtí ramena. Zapínám tak bederní pás – samozřejmě až po tom, co ho značně povolím. Můj bachor se od posledně kapku (z pro mě naprosto neznámých příčin) nafoukl.
„Cesta jak hajzl.“
Dovětek „…jak hajzl“ byl můj vlastní vynález. Záchvěv puberťáctví čerstvého magistra. Všechno tedy bylo těžké jak hajzl, bylo pěkně jak hajzl, bylo vtipné jak hajzl. Takový interní vtípek, na který se chytal hlavně Přemek.
Útržek z deníku #1:
13:38, v rychlíku do Plzně
[…]
Karel i Andrea už stíhají žrát první bagety. Přema zápasí se svým batohem a (neúspěšně) se jej snaží dostat nahoru. A za pomoci Karla se mu to teď daří. Málem u toho zabil paní, která je tu chudák nucena s námi sedět.
Je zajímavé, nakolik činí cesta člověka ohromně zvídavým tvorem. Každá vzpruha, každý jiný pohled než na pole a strom, každé zastavení vlaku v té největší díře – to všechno stojí za okamžité vyfocení a okomentování. Při každém zastavení jednoduše nemůžete jinak než otevřít okno, vystrčit hlavu ven a nasávat atmosféru opuštěné jednokolejky s jedním oprýskaným domečkem. Fascinace vším dopadla na mě i Andreu. Přema zůstal v zenovém klidu a nijak neprojevoval své emoce. Karel lamentuje nad celým prudérním stavem věcí a při tom všem svou nudu jako vždy zajídá.
Taháme mrtvoly na zádech
V Plzni přestupujeme na další rychlík do Českých Budějovic. Nestačím se divit Přemkově výbavě, kterou si zase s obtížemi nasazoval na záda. Byl vybaven vskutku nadstandardně.
Stan, karimatka ani spacák se mu do báglu nevešly. Když jsme se jej zeptali co v tom báglu teda má, s klidem svým vlastním odpověděl: „No jídlo.“ Masivní obal samorozkládacího stanu má připevněný na zádech jako štít. Projít skrze dveře vlaku je činnost vyžadující důslednou spolupráci mé i Karlovi. Jeden drží dveře, druhý tlačí Přemu skrz. Spacák se pak nebohému Přemovi houpe pod batohem uvázán na dvou vetchých šňůrkách. Vypadá to jako masivní šourek. Který ho jen tak mimochodem svým houpáním při chůzi neustále mlátí do noh. Korunu tomu nasazuje ve chvíli, kdy si preventivně všechny tyto vymoženosti ledabyle obaluje pytlem na odpadky, který prozíravě také vzal s sebou. Potom to už vypadá, jako by tahal na zádech mrtvolu.
Z Budějovic pokračujeme do Nové Pece. Z drkotavé cesty jsme už značně znavení. Na místo dorazíme až za tmy. Trošku se tu zamotáme, ale brzy staneme u stanoviště na břehu rybníka, které je úplně pusté. Stejně tak i místní hospody. Dnes se tedy musíme obejít bez oslavného piva. Nasazujeme čelovky a začínáme co nejrychleji stavět – už má dávno pršet. Ale pro sérii selfie fotek se chvilka přeci jen našla. Následuje první večeře z našich zásob pod střechou místního hostince. A pak už do stanů – další den chceme co nejdříve vyrazit. Píšu do deníku další řádky a usínám při tlukotu prvních kapek dopadajících na plášť mého stanu.
DEN 2
Mrzuté ráno
Následující ráno bylo poměrně nešťastné a naše očekávání dostává studenou sprchu. Vstáváme v sedm do neprostupné mlhy. V Tatrách jsem zničil mobil, nyní za tohoto rána navždy odchází můj kompakt. Otevřel se mi v kapse, zasekl se, a už jsem ho nikdy neuvedl do provozu. Šumavu tak zachycuji jen pomocí nového mobilu.
Místní záchody jsou zavřeny a musíme si tak poradit bez nich. Nám klukům nedělá velkou starost. Pro Andreu je to podstatně horší zpráva. Zatímco teda obíhá kolem otevřeného a rozlehlého prostředí tábořiště a hledá, kam by se skryla, já oplakávám kompakt, Karel (jako první samozřejmě snídá) s rohlíkem v puse lamentuje nad utrženou klipsou batohu a Přemek už dlouhé a dlouhé minuty netuší, jak dát svůj „samorozkládací“ stan zase dohromady. Byla to napínavá operace, ale s dobrým koncem na všech frontách. Po osmé se zpožděním vyrážíme.
Útržek z deníku #2:
Pokračovali jsme dál. A zastavovali na každém brdku. Nabírali jsme tak neobyčejné zpoždění. Skvěle se nám ale osvědčil Přemkův filtr. Potřebuji ho taky.
Postupně začínáme potkávat první pěší turisty i cyklisty, jsou však většinou nalehko. Do hovorů se nepouštím – držím se vepředu, ale moje dehydratace začíná stoupat – zapomněl jsem si nabrat vodu, a tak si celý den v tom horku a největším převýšení na Šumavě musím vystačit s jediným litrem vody. Úplně míjíme Plešné jezero, což považuji za nedostatek, který budu muset někdy napravit.
Brzy vystupujeme z lesa a otevírá se nám rozhled na okolí kopce Plechý – což je nejvyšší vrchol NP Šumava a náš cíl. GPS hlásí asi hodinu a půl cesty kvůli převýšení. Pod kopcem se pořádně posilňujeme – už teď jsme docela znavení a pohled nahoru na cestu před námi elánu nepřidává.
Máme vlastního kamzíka
Andrea se ujímá vedení a tryskem si to žene do kopce. Z toho jsme poměrně rozčarovaní. Pohled na to, že se z vrcholku kopce někdo s foťákem v ruce posměšně šklebí na ostatní – a že to nejsem já – mě řekněme značně dožírala. Byl jsem tak Andrei neustále v patách. S klukama ztěžka funíme a zmoření a svorně se shodujeme na tom, že Andrea jednoduše nosí nejmenší zátěž. A my navíc na rozdíl od ní nabíráme. Svaly samozřejmě. Dle slov Karla musí všechny její krámy tahat on – touto větou si vysloužil výsadní omluvu na to, že je skoro vždy poslední.
Našemu blonďatému kamzíkovi však naše řeči nedělaly chmury. Naopak. Šumava pro něj představovala jen malou námahu. S větrem ve vlasech si užíval dlouhých pauz a chvil odpočinku, než jsme se k němu doplazili. My kluci tedy máme fotky z výstupu, kdy se celý zarudnutí a orosení snažíme vyškrábat na kopec a alespoň trošku reprezentativně zapózovat do foťáku, zatímco náš kamzík Andrea má fotky většinou v sedě někde na vrcholku a s širokým úsměvem na tváři. Není to póza zaujmutá pro fotku, je to její běžný stav.
Útržek z deníku #3:
Ale nutno podtknout, že výhledy za to stály. Příroda je tu drsná a holá – stromy bez listí a skály. Takřka post-apo atmosféra. Okolní flóra se zbarvuje do ruda a kolem dokola se rozprostírají pohledy na širé okolí. A je to krása. Ne jako v Tatrách, ne tak pohádková jako v Rakousku. Jiná. Svá.
Trekař je člověkem nenávistným
Šumava a její opuštěné okolí se však měla brzy změnit. Ne že by se změnila krajina – ta zůstává stále idylická. Přicházíme ale k vrcholu Plechý. A tam už nadšení opadá.
Vrcholek na kopci Plechý je v podstatě seskupení kamenů, do nichž je zabudovaný masivní kříž. A sem lezou skutečně všichni. Já samozřejmě také. Nastavuji selfie tyč, chci pořídit několik fotek. O tu však evidentně touží i řada německých turistů.
Zavalití týpci ve středních letech s ikonickými polo, lehkými baťůžky a žabkách na nohou se nám za své drsné mluvy cpou do záběru. Počkat nepřipadá v úvahu. Své právo sedět a zamořit nádherný vrchol Šumavy si vydobyli svým Volkswagenem zaparkovaným u nejbližší silnice a krůpějí potu, kterou vypotili při své lehké dopolední procházce.
Opojným výhledem jsme se tak dlouho nekochali. Když už se začaly k nám nahoru s mrtvolným hekáním sápat další zástupy obtloustlých zombíků, nahazujeme batohy a pryč z této konzumní zóny. Tato moje osobní nevrlost nepramení jen z frustrace kvůli ztíženým podmínkám. Vadí mi spíš jejich absence pokory a hlavně obyčejné slušnosti.
Pokračujeme dále po hranicích s Rakouskem. Už víme, proč všichni přicházejí na Plechý seshora, a ne z jižní strany (jako my) – sestup je tu jen velice postupný a cestička je tu komfortně vyskládána dřevem. Čeká nás totiž brzy další turisticky oblíbené místo – hranice Česka, Rakouska i Německa. I zde číhali zástupy turistů. Vítězoslavně sedí rozvalení na lavičkách opodál a ostřížím zrakem sledují každý náš krok, neboť jsme vítaným zpestřením jejich všedního odpoledního výletu. My si ale zatím nesedáme. Naše přestávka leží ještě o kus dál.
Hunger Games: Hra o jídlo
V tuto chvíli jsme skutečně přidali do kroku. Andrea nahazuje smrtící tempo a já se jej držím. Kontroluji GPS – naše zastávka v Třístoličníku se zdá být notný kus před námi, natož pak nocleh. A stavět stan opět v noci nechci. Nad hlavami se nám zatahuje a mám už obavy ze slibovaného deště. Popoháníme tak Karla i Přemu. Ti se však tak snadno nedají a dávají své tendence vzpoury jasně najevo. Jejich podrážděná slova ověnčená přirovnáními našeho spěchu k výkalům a dalším pěkným věcem dávají částečně smysl. Šumava je nádherný kraj, ve kterém škoda pospíchat a neužít si ty výhledy.
Zmoření tak docházíme na k chatě Berggasthof Dreisessel, která už leží v Německu. Také leží na turistické tepně na Plechý a je tak přirozeně velikou zastávkou. Panuje tu čirý ruch – u okénka s obsluhou se tvoří dychtivá fronta. Kukaň, z které opatrně vykukuje vystrašená obsluha je zakryta davem, dožadujícího se krmě. Zatímco Karel vyjednává plán, jak se dostat k oknu, v jakém pořadí, kdo si co objedná, jak se to řekne, a zdali nás eurové ceny nezruinují, já mám po zkušenosti z Rakouska jasno a objednávám – Gulaschsuppe und weizen bier bitte!
Objednat si však nestačí. Při vyvolávání musíte být i dostatečně pohotoví a svoji potravu si včas nárokovat. Jinak se také může stát, že přicupitá německý turista a vaše jídlo vám (prachs)prostě sebere. Toto se stává i Andrei. Naše nenávist se tímto činem ještě více prohlubuje. Obzvláště Karel krádež jídla nemůže vystát. Ale protože se jeho nálada rapidně mění v závislosti na míře hladu, brzy se po pozření několika soust uklidňuje. To je stav, v jakém ho potřebuji zrovna mít, neboť zjišťuji, že jsem se špatně podíval do GPS a naše nocoviště je od nás jen kousíček, což činí celý náš sprint až sem úplně zbytečným.
Jsme hraničáři!
Postupně se ochlazuje a stahují se mračna. Turisti se začínají spěšně odebírat ke svým autům (někteří si vyjeli až sem, jiní na bezplatné parkoviště pod kopcem, které snadno najdete i na Google Maps), když jim na zbývající vlásky skápne pár kapek deště. Můžeme tak pořídit fajn fotky okolí v klidu, což je v těchto končinách naprosto fascinující úspěch, kterého využíváme bezezbytku všichni. I Přema, který výšky nemusí, a tak na vrcholku skály zásadně sedí.
Konečně mám šanci doplnit zásoby vody. Teče zde však podivně žlutá. Místní obsluha mě lámanou angličtinou ujišťuje, že je v pořádku. Rozhodli jsme se jim tedy věřit a podivnou limonádu z kohoutku nabrat. Poté i my scházíme směrem po červené turistické stezce, která chvíli přesně kopíruje hranice, podél hory Špičák až k Novému Údolí, kde leží naše nocoviště. Po cestě, která skutečně už netrvá dlouho, dáváme zavděk možnosti alespoň částečného umytí v kádi u jednoho odpočívadla. Taková jednoduchá věc je pro trekaře vždy požehnáním. Sprchy tu fakt nejsou a nebudou.
Ještě před nocovištěm odbočujeme na jídlo do Nového Údolí. Míjíme zavřenou hotelovou restauraci, výběh s ovečkami a nacházíme úžasně skromnou krčmu Vagon, která je… no jednoduše zařízený vlakový vagon na odstavné koleji. Místním štamgastům často nerozumíme, jsme stále jen pár kroků od hranic. Cpeme tu do sebe největší prasárny, protože to stejně spálíme. To je ohromná výhoda při pěším cestování. Pokud nemáte rádi diety, vřele doporučuji. Volím tak kombinaci: ovocný Birell, nanuk a brambůrky k tomu.
V bezpečí nocoviště
Naštěstí pro mě jsou u našeho nocoviště hned dvě Toi Toiky. V životě jsem asi nenarazil na čistější a lépe udržované. Pěkně se tu o to starají. Stavíme stany (jsme první, takže zabíráme ta nejlepší místa na nocovišti) a na stole opodál kuchtíme na vařiči svoje šlichty. Postupně se trousí i další výletníci – chvíli s nimi sedíme, nevypadá to ovšem, že by o naši společnost extra stáli. Uleháme tak do stanů a já píšu první záznam do deníku za celý den.
Útržek z deníku #4
21:10
Za celý den jsem nenapsal ani řádku… Ne že bych nestíhal ani neměl chuť. Jen jsem na to pravidelně zapomínal. A teď si v noci ve stanu musím zase na vše vzpomenout… Což je těžší než se zdá, hlavně když Andrea vedle ve stanu chytla záchvat smíchu a její hýkání se rozléhá opuštěnou noční šumavskou krajinou…
Jakým úžasným vtipem Karel Andreu pobavil už si nevzpomenu. O stan mi zakopávají nově příchozí hledající za tmy ještě nějaký ten rovný plácek na stan, zatímco já přes půl hodiny píšu. Dobře dělám, neboť bych se svým tempem psaní článku už polovinu věcí dávno zapomněl.
První den na Šumavě je za námi. A ačkoliv nás trošičku zmohl a občas i naštval, nalákal nás na další dny. Čeká nás dlouhá cesta, ale usínám pln optimismu. O tom, že si užívám poslední klidnou noc na Šumavě zatím nemám nejmenší tušení… Co by se tak asi mohlo stát, že?
Pokračování v:
1 komentář