Zájezd nabízený cestovkou CK Alpina. Vysokohorský přechod po chatách vedoucí kolem skalního masivu Gosaukamm v rakouských Alpách. Cena byla dost nízko a já měl dostatek času, takže nebyl důvod nezkusit. Co mě v Rakousku nakonec potkalo?
Upozornění: Z úcty k ostatním účastníkům zájezdu neuvádím žádné osobní informace. Nebudu zde popisovat o čem jsme se bavili, ani jak se ti báječní lidé jmenovali. Musíte si tak v tomto vyprávění vystačit jen s mými myšlenkovými pochody.
DEN 0
Vyrážím. Sólo.
Uběhl nějaký ten čas od eskapád při cestě na Sněžku a chtělo to zase změnu. Dovolenou. Pokud možno dostupnou. A řešení jsem opět nalezl u Alpiňáckého zájezdu, v pro mě naprosto neznámé lokalitě rakouských Alp. Tentokrát jsem měl vyrazit sám, což se mi moc nezdálo. Přesto jsem se opět dobelhal s přecpaným báglem (a tentokrát už v pořádném předstihu) na nástupiště č. 26, na Zvonařce v Brně, kde jsem vyčkával příchodu zbytku osazenstva.
Vyčkával… A nedočkal jsem se. Většina lidí ani z Brna nebyla. První představovačky tak musí počkat. Tentokrát k nikomu přidělen nejsem. Sedím sám. A protože zájezd začíná až večer za tmy a pasažéři ulehají k nepohodlnému kodrcavému spánku, doléhá na mě melancholická nálada, s kterou píšu na první řádky deníku. První dojmy? Posmutnělé. Tak trošku jsem litoval, že tu nemám své rozveselené přátele s sebou. A s těmito smíšenými pocity jsem i střídavě usínal.
DEN 1
Poznávám rakouské krpály
Vstávám kolem páté hodiny ranní. Autobus pohlcuje všudypřítomná tma. Přesto si však začínám postupně všímat obrysů hor v dálce. Přijíždíme na místo. Za prvního světla pořizuji první fotky.
Co nevidět dorážíme do městečka Haus, kde nás čeká první přestávka. Srkám kafe a čekuji ostatní členy zájezdu. Půlku nikdy nepoznám, neboť míří na jiný výlet. Mohu jen odhadovat, kolik bláznů pokračuje na přestup přes hory se mnou.
My „přechodňáci“ (bez dvojsmyslu!) se brzy opět soukáme do autobusu, který nás za hřmotné hudby od AC/DC veze až k lanovce na Dachstein. Píseň Highway to Hell (to sedí) mi začátek tohoto výletu bude už navždy připomínat. U lanovky nastavujeme hůlky, dostáváme mapky a přijímáme instrukce treku. Svědomitě mapu přijímám s vědomím, že ji budu pravidelně číst. Zakládám ji do deníku. Už tam navždy zůstala.
Poté začíná pomalý postup vzhůru. Přichází první výhledy, první zkušenosti s místním pivem a jazykovou bariérou na chatě Dachstein-Südwand-Hütte. Angličtina zatím prochází. Za vodnaté pivo, z kterého se mi zvedá kufr, dávám 4,5 eura, což značně ukrajuje můj bídný rozpočet. V duchu si slibuji, že si místní pivo už nedám. Později však zjistím, že by to byla veliká škoda.
S sebou tahám úspornou výbavu na focení. Kompakt, akční kameru a k tomu všemu selfie tyč i s malým stativem, které mám upevněny na ramenních popruzích batohu. Všechny tady testuji.
Zároveň se zde učím veledůležité slovíčko „Herren“ (pánové) při cestě na záchod. Jedna slečna mi jej prozradí při pohledu na mé zmatené já, které nevěda, do kterých dveří za cedulí WC vtrhnout dříve. Ostuda se tentokrát nekoná.
Pokračujeme do sedla Tor („Brána“), které se mi vypálilo do paměti nezměrným horkem, kamenitým terénem i krpálem v závěru. Nekonečná serpentina, při které jsem se musel každou chvíli za mohutnýho funění zastavovat. Už mám taky svůj věk. Vydýchat se, posunout si brýle zpět nahoru, rozhlédnout se po širém okolí, zúčastněným pohledem počastovat polomrtvé výrazy mých společníků a pokračovat.
Na vrcholku máme přestávku. Vytahuji selfie tyč a vítězoslavně fotím sebe, všechno a všechny okolo. I v těchto končinách mám skvělý signál – obohacuji tak svět dalším instagramovým příspěvkem. Rozhodně dokázal zapůsobit. Žel ne ani tak krásnou přírodou, ale spíše zachycením mých epicky chlupatých nohou. Člověk si nevybere.
Kamenitá pustina nás provází i nadále. V tuto chvíli se stále nedržím žádné skupinky. V dáli přede mnou se mi ztrácí výkonná skupinka vedena naší sličnou průvodkyní, daleko za mnou s vypětím sil putuje zbytek zájezdu. A já v mezeře mezi nimi, sám, v takřka zenovém klidu. Cesta v kamení nejde vidět – jen díky dobrému značení vím, kam se mám asi pohybovat. Předvoj brzy doháním na další drobné pauze.
Prostředí se najednou mění. Okolí začínají pokrývat zeleň a stromy. Potkáváme několik oveček. Nenechte se ale zmást, za jejich roztomilými čumáčky se skrývají bestie. Slyší na zvuk igelitu. Legendy a mýty z našeho zájezdu praví, že pokud se dostanete do jejich hledáčku, zaútočí a nezbavíte se jich. Dávejte si tak ně dobrý pozor a baštěte až mimo dosah jejich radaru.
Blízkost zvěře prozrazuje i další věc. Exkrementy. Byly tu na cestách doslova na každém kroku. A tak člověk bojoval nejen s únavou a terénem, ale také s tím, aby na konci dne omylem nezasmradil půlku chaty (ono to zouvání samo o sobě stačí). Takže zde platí jedno ze základních pravidel podobných přechodů s obzvláště velkou naléhavostí: Dívej se pod nohy.
S větrem ve vlasech stoupáme na vrchol Sulzenschneid, kde nás čeká i první společné foto. Většina zájezdu zaznamenala mou přehnanou aktivitu ve focení. Byl jsem tak poctěn k tomu, abych společnou fotku vyfotil já s pomocí mého starého kompaktu a levného stojánku. Lehám na zem, zabodávám nožky stativu do země (vítr mi jej jinak shazuje) nastavuji samospoušť a utíkám jak babka pro slevu, abych stihl být v záběru, v pokud možno reprezentativní póze vleže. Tak nějak jsem totiž zapomněl, že mám i bluetooth dálkové ovládání. Achjo. Celý proces akčně opakuji. Málem si přitom lehnu do dalšího hovna. Každopádně i přes tyto bojové podmínky si myslím, že se na fotkách máme docela k světu.
Další část cesty jsme zase klesali. Jednalo se o můj oblíbený úsek cesty. Sestupujeme na planiny s několika volně se pasoucími koňmi. Jsou na společnost zvyklí – nechávají nás přistoupit blíž, abychom si je pohladili. Obdivuji tu nádheru. Málem si vykroutím hlavu na všechny strany a snažím se ty okamžiky zachytit všemi prostředky, co mám. Stále se ale mám co učit – akční kameru jsem asi zapnul nějak blbě, a tak jsou mé úžasné domnělé záběry navždy ztraceny.
Chata Hofpürglhütte (nikdy v životě si asi nezapamatuji její jméno, natož abych jej vyslovil správně), cíl dnešního dne, byla na dohled. Cesta k ní však byla nekonečná, neboť se klikatila kolem celého údolí. Připadal jsem si tu ale jako v pohádce. Myslím, že nikdy nebudu tak zdatný pisatel, abych mohl plně a výstižně vyjádřit tu krásu okolo. Kráčím hliněnou cestou. Přede mnou se tyčí obrovské hory, nalevo ode mě teče drobná říčka a za ní na pastvinách znuděně přežvykují koně. Všudypřítomné ticho a klid narušují tak možná jen naše těžké kroky. Slunce příjemně svítí a dává okolní přírodě nezvykle syté barvy. Připadám si jako v nějakém fantasy filmu. Jako ve snu. V počítačové hře. Za chvíli asi přiletí jednorožec a vyblije na mě duhu. Neustále se zastavuji a rozhlížím se. V hlavě jsem si říkal, že si tyto pohledy musím za každou cenu vypálit do mozku.
Zdánlivě nekončící cesta k chatě si pro nás tu a tam připravila zrádnější úseky, po kterých se s těžkými batohy na zádech těžko škrábalo. Chata samotná se majestátně tyčí na kopci s výhledem na celé širé okolí. Kolem se pasou klidné kravky, které ani nehnou brvou, když si je ověšený GoPro kamerou a s kompaktem v ruce přijdu pohladit.
Samotná chata je vybavena dost dobře a každý tu najde všechno, co potřebuje. Menu v místní restauraci samozřejmě absolutně nerozumím. Naštěstí „Radler“ se říká všude stejně. Říct si o žeton do sprchy za 3 eura se ale ukazuje jako složitější úkol. K mému štěstí mi jej nakonec zakupuje jedna milá slečna ze zájezdu. S žetonem vám poteče teplá voda asi 2 minutky, což mi ke štěstí stačí.
Samotná noclehárna byla takový standard. Matrace byly rozesety podél zdí místnosti, takže se jejím středem dalo volně procházet, což byla určitě vítaná změna např. oproti noclehárně z Tater, kde jste po cestě párkrát někomu šlápli na hlavu.
Večer jsme pak strávili na pivě. Weizen bier –pšeničné pivo – tu mají výborné. Konečně poznávám ostatní účastníky zájezdu formou menšího seznamováku, který vzdáleně připomíná sraz anonymních alkoholiků. Svůj účel splnil bezezbytku – na kutě nás nutí až večerka a lehce otrávená obsluha. Mě osobně také řádně napapaný pavouk, který si nenápadně tkal své sítě na parapetu přímo za mojí hlavou. Ve chvíli, kdy mě na něj ostatní upozornili (baštil totiž další z několika much, což se všeobecně setkalo s nadšeným sledováním, které jsem žel nesdílel…), jsem již na lavici u okna sedět nechtěl.
Se zbytkem zájezdu se opatrně trousím na pokoj. Když neohrabaně vybaluji svůj masivní, těžký a extra šustivý spacák, slyším jen podrážděné převalování ostatních, které jsem vyrušil z cenného spánku. Uvědomuji si, že budím půlku noclehárny. Buď to, a nebo jim poskytuji dobrou záminku k tomu, aby se s čistým svědomím přemamlasili do pohodlnější spací pozice. Ve spacáku ale nakonec stejně nespím, je v něm nesnesitelné horko. Plazím se tak opět ven a dávám na odiv své polonahé tělo pro první vstávající. Pyžamko nemám. A co se spánku týče… jedu svůj standard. Přibližně 4 hodinky.
DEN 2
Poznávám rakouské krásy
Budí mě šramot. Otevřu oko a vidím, že jsou všichni na nohách. Jako hodinky. Je přesně šest hodin ráno a nestihnout snídani nechce nikdo. Já se s tímto stresovat nemusím, mám svoji snídani v batohu. Rozhodl jsem se šetřit. Pivko je tu drahé a já na svých zádech nesu přebytek paštik a chleba Moskva – osvědčená tvrdá briketa, která chutná tak nějak pořád stejně, ať ji taháte, jak dlouho chcete. Něco málo pojím a opět balím svůj mega spacák s odhodláním jej už nikdy nerozbalit. Při cestě na recepci se raději držím ve skupině s ostatními, abych mohl při placení jen souhlasně kývat. Plán mi prochází a vyhýbám se tak domluvě v němčině.
Počasí nám přeje a slunko se nám opět opírá do zad. S ostatními se šikuji před chatou. S foťákem po ruce vyrážím mezi prvními, abych měl náskok a mohl fotit ostatní i okolní krajinu. Že brzy zažiju pravý Mordor jsem věděl. Hned na začátek dne nás čekal masivní výstup na sedlo Steiglpass (2015 m.n.m.). Na jeho počátku jsem byl dokonce v čele skupiny. Pocit zadostiučinění ze své domnělé výkonnosti však netrval dlouho. Převýšení mi brzy dává sežrat mezery ve fyzičce a tak raději zapínám svou akční kameru a místo focení se aktivněji věnuji opírání se o své hole. Brzy mi začínají pomáhat i lana zapuštěná do skalních stěn. Díky bohu za ně. Ne že by terén byl až tak hrozný, ale osobně se jich úzkostlivě držím spíše pro pocit bezpečí. Výšky moc nemusím.
Volání průvodkyně z vrcholku, že už „tam skoro jsem“, mi dodává nový elán. Sápu se nahoru, odhazuji těžký batoh a opět beru foťák. Okolí za to totiž stojí. A znavení spolucestující alespoň mají nějakou tu památku. Když už jsem byl přitom, pořídili jsme opět další společnou. Definitivně ničím svůj lagricový stativek.
Průvodkyně nás ujišťuje, že dál už nás čekají jen drobnější „vlnky“. A opravdu – cesta dál už zdaleka tak náročná není. Následujeme kamenitou stezku a opět sestupujeme. Občas odkládáme hůlky, jsou nám tu při prudších sestupech k ničemu. Raději si sedáme na zadek a opatrně vysoké skalní schody sestupujeme. Fyzicky zdatnější je mohou zkusit seskakovat. Já to zkusil jen párkrát, dokud se neozvalo moje staré známé levé koleno a dalo mi jasně na srozuměnou, že bych mohl zase trošku ubrat. Sestupuji tak pěkně pomalu, vzadu za ostatními.
Kamenitou planinu začíná brzy pokrývat zeleň. Vzduch je tu nebývale čistý a pohledy jednoduše dechberoucí. Brzy zastavujeme u renovované Wasmayerové kaple. Lotta Wasmayerová byla mladá horolezkyně, která zde na Gosaukammu, stejně jako řada dalších lidí, přišla tragicky o život. Její matka zde pak postavila na její památku kapli r. 1964. My u ní teď ležíme. Někteří z nás jsou evidentně smrti z únavy taky povážlivě blízko. Dávám přestávce zavděk, brzy jsem však zpět na nohou. Naštěstí se zvedají i další odvážlivci a jdou se mnou. Ujímáme se vedení a pokračujeme.
Brzy se před námi otevírá výhled na azurově modrou hladinu jezera Vorderer Gosausee. V tom parnu jsem měl při pohledu na jezero nutkavou chuť k němu dojít a skočit tam po hlavě. Podobný nápad vzklíčil v hlavách i skupince vzadu, která se nakonec oddělila a alternativní trasou se k jezeru se vykoupat skutečně šla. A prý to bylo super. Tak pokud půjdete kolem, tak se tam třeba zastavte.
My jsme ovšem k jezeru nešli. Na rozcestí jsme se místo sestupu vydali dále do kopce. Dosud jsem měl energie dost, avšak otřesné horko udělalo své a pokud mám mluvit o chvíli, kdy mi dalo Rakousko zabrat, bylo to tady. S těžkým dechem stoupám vzhůru úzkou zarostlou pěšinou. Tu a tam překračuji suky kořenů stromů, které se mi staví do cesty. Každou chvíli uklouznu a můj těžký batoh mě nemilosrdně táhne k zemi. Rychle však pokračuji dál, abych se neztratil mé skupince. Brzy přicházíme do mnohem horší pasáže. Čekají nás dlouhé svahy pokryté drobnými bílými kamínky, které mi podkluzují pod nohama. Na tomto otevřeném prostranství do nás praží slunce vůbec nejvíc. Pot už ze mě teče proudem. Tu a tam přecházíme balvany větší. Jsou však často vratké, a proto na ně vždy došlapuji opatrně. Sklouznout se po nich dolů nechci.
Nakonec je nás v čele skupiny všehovšudy pět i s průvodkyní. S větším a větším rozhledem spatřujeme v dáli ohromná Dachsteinská pohoří se zasněženými vrcholky. V kontrastu se zelenavým údolím a zářivě modrým jezerem pod nimi je to skutečně parádní pohled.
Brzy nás čeká odpočinek. To značí mírnější terén a přirozeně větší množství výletníků v okolí. Dojdeme k Gablonzer Hütte, kde si dopřáváme něco málo k snědku. A pšeničné, samozřejmě. Neodolám a dopřávám si místní štrůdl. Fotím na Instagram blízký Grosser Donnerkogel. Nikdo z přísedících u stolu se na něj nechystá a v této chvíli ani já ne.
Posilněni pokračujeme. Cesta dál už je pak vyloženě procházkou růžovým sadem. Po levici se nám tyčí Grosser, po pravici máme parádní rozhled na kopcovité pastviny ověnčené vrcholky a lesy. Na cestě je rušno. Pravidelně zdravím pocestné svým akcentově vytříbeným „hallo!“ Velmi často se mi dostane odpovědi „čau.“ Množství Čechů mě tu už dávno přestalo překvapovat. Je ale zajímavé, jak se dokážeme poznat i beze slova (i když já jsem se svou výbavou z Decathlonu a přízvukem extra odhadnutelný). 🙂
Skutečnou idylu však spatřujeme až u samotné chaty Stulhalm. Malá chata na zeleném plácku pod horami. Scházím k ní dolů a slyším v dálce drobně pocinkávají zvonečků stáda krav. Podél cest jsou malé zahrádky. Scházím cestou dolů a míjím pořádnou vanu, odkud se mohou kravky napít. Nejraději bych se tam však sám naložil. Sprchy tu totiž nemají. V mírném větru tu poblíž vchodu vlaje na stožáru rakouská vlajka.
K chatě samotné přicházíme přes improvizovaný dřevěný „turniket“. Asi slouží k tomu, aby si procházející krávy nepřišly sednout až k nám. Sám mám ale potíž přes tu věc projít, člověk na to musí mít figuru. Odkládáme batohy a rozhlížíme se. Panuje tu příjemný ruch. Paní majitelka – již postarší bábi – tu kmitá po okolí a řeší ostatní hosty. Často asi Američany, kteří polehávají na lehátku vedle chaty a živě se spolu baví. Ačkoliv je to zdánlivě všední výjev, je naprosto okouzlující. A soudě dle foťáků v rukách ostatních, nemám takový pocit sám. Také se dozvídáme, že místo klasické večeře bude tento večer grilovačka! …Stulhalm je skutečně krásné místo.
Pohorky měním za žabky a beru do ruky pšeničné. Sedím bokem, abych se mohl věnovat jak svým společníkům u stolu, tak krásnému výhledu na okolí za mými zády. Samozřejmě při sedání si uženu první „úraz“ – kotníkem se bouchnu do hrany lavice.
Tělem mi projede elektrizující bolest. Kotník mi brní a začíná krvácet. Zatínám zuby a dělám co můžu, abych nevřískl útrpné „KUR***A“! Mé vnitřní já je ale stále silné. Ačkoliv je noha pocitově zralá na amputaci, pokusím se o lehce pobavený úsměv, jakože to nic není a že to vlastně vůbec nebolí. V duchu se musím smát – to jsem celý já. Celou dobu v pohodě a první bolístku si způsobím až v klidu u piva. Dodnes mi tento večer připomíná drobná jizva, která mi už na levém kotníku zůstala. Lehce kulhavou chůzí kráčím na záchod. V půlce mi majitelé chaty v rámci úspory zhasínají a připraví mi tak příjemnou meditativní chvilku. Některé věci se na mých výpravách prostě nikdy nezmění.
Náladu mi to však nezkazilo. S pivkem si sedám na lavici opodál a píšu ve světle zapadajícího slunka své dojmy do deníku. A byl to vlastně poslední záznam, co jsem v Rakousku zaznamenal.
Záznam z deníku:
2. den, 17.8.18., asi 18 h. na chatě Stulhalm
Ne že bych neměl čas psát. Naopak. Ale odmítal jsem. Někdy je lepší prostě chvilku zažívat a nesnažit se vše zaznamenat za každou cenu. To nejdůležitější stejně v té hlavě zůstane. […]
Chci si pamatovat ty dlouhé lesy, kamenité sráze, kde jsem vážil každý krok. Na majestátní ledovcové vrcholy Dachsteinu a na Grosser Donnerkogel (jehož název asi nikdy nenapíšu správně). Na dlouhé pláně plné koní a krav, kde se zdáli ozývají jejich zvonky, co mají upevněné kolem krků. Na potoky, na prudké srázy. Na drobné diskuze po cestě – o životě či dalších plánech. […]
Hodně jsem se opět naučil. Že pivo se řekne bier, že prosím je bitte, ale hlavně, že pánské WC je Herren. Že dokážu putovat sám, ale nejraději jsem s ostatními lidmi – nezávisle na tom, kým jsou. […]
Okolí Stulhalmu je úžasné. Sedím tu, piji pšeničné, koukám na západ slunce nad horami. A ačkoliv jsem to tu odfotil jak nejvíce jsem mohl, jednoduše se to popsat nedá. A ani se o to nebudu pokoušet. […]
Nezapomeň na tuto chvíli.
Ten večer byl skutečně výživný a já už teď vidím, že mu věnuji v tomto vyprávění možná až příliš prostoru. Myslím ale, že právem. Prodloužil jsem si zde život asi o 40 let, když jsem smíchy brečel při naší noční konverzaci, jejíž součástí bylo i vyloudění pivka a šnapsu navíc od dědy a bábi z obýváku. To se i podařilo – během chvíle k nám míří v naprosté tmě s čelovkami na hlavách a s tácem panáků. Jejich pohostinnost a trpělivost toho večera prošla velkou zkouškou a myslím, že v ní parádně obstáli.
DEN 3
Poznávám rakouské nástrahy
Vstávám s těžší hlavou. Spacák zůstává stále zabalen přesně tak, jak jsem si slíbil. Brzy je na nohou celá chata – nikdy jsem nebalil tak dlouho, jako tento den. Mnohem větší starost jsem však měl z toho, kolik vlastně budu nakonec platit. Předchozího dne jsme si nebrali moc servítky a ceny jsou tu přeci jen vysoké. Když mi teda chatová bábi počítala útratu, málem mě trefil šlak. Naštěstí jsem se však vešel. Platím 51 euro. A jsem rád.
Za pohledů špalíru přihlížejících kraviček necháváme Stulhalm za sebou. Míříme zpět na chatu Hofpürglhütte. Kroky mám těžké a přepadají mě chmury z blížícího se konce zájezdu. Mou hlavu však brzy cesta zaměstnává – postupně se blížíme k ohromnému výšlapu serpentinami, na jehož konci se mi zastavuje srdce. Je nutné přejít po rozviklaných dřevěných kůlech, které jsou zasazeny do skalní stěny, přičemž oporou k držení je lano. Hned za touto zrůdností čeká ohromný, přes metr vysoký schod, na který se musí člověk z tohoto nestabilního kůlu vyškrábat.
Při pohledu na to se mi trošku zakymácí žaludek. Batoh se najednou zdá těžší než obvykle. Průvodkyně radí, abych došlapoval více ke stěně a ne na rozviklaný konec. Činím tak a přecházím to, s pohledem soustředěným před sebe. Házím hole na schod přede mnou. Úzká puklina ve skalní stěně se nabízí jako schůdek nahoru. Já však svým kluzkým botám nevěřím. Vyhazuji tak svou pravou hnátu až nahoru (úžasný výkon, to protahování v karate asi fakt k něčemu je) a vytahuji se nahoru pomocí lana.
Dále pokračujeme podél skalních stěn, ačkoliv jsou cestičky občas trošku užší, než by se mi líbilo. Brzy se opět dostáváme na krásně zelenou pláň, kde se volně pase další stádo koní. Naplno zaměstnávají můj kompakt, takže se z čela skupiny opět přesouvám dozadu.
Čekala nás poměrně dlouhá a nenáročná etapa cesty. Šel jsem si svým vlastním tempem, sám. Postupně většinu lidí předbíhám. Na ty nejrychlejší ze skupiny v jejich pekelném tempu nemám, ostatní ale také nechávám daleko za sebou. Zůstávám tak někde ve středu, opět ponechán svým vlastním myšlenkám. Pohledy na okolí zde patřily k těm vůbec nejkrásnějším dosud. A já vám můžu říct, že mi v tuto chvíli nic nechybělo. Podobné procházky bych doporučil skutečně každému, kdo si chce odpočinout od všeho toho stresu a pracovního shonu.
Brzy jsme u chaty. Poslední místní jídlo, poslední místní pivo. Pro udržení tradice zakupuji na památku odznak na batoh. Myslím, že chmury postupně doléhají i na ostatní. To značí jen jediné – tento víkend jednoduše stál za to. Cesta k busu pak uběhla jako v mžiku sekundy. Sklouznu si to dolů ze svahu, opět si dávám české pivo (Kozel v plechovce), opět nechávám odpočívat nohy na pohodlných sedadlech autobusu. A nezbývá mi nic jiného, než přemítat nad tím vším.
Odjížděl jsem plný obav. Že jedu sám. Bez přátel a kamsi, kde to ani neznám. A nakonec stále, i více jak měsíc po konci tohoto výletu při psaní těchto řádků, nemůžu na to místo zapomenout. Strádal jsem? Absolutně ne. Pokud máte pocit, že chcete vyrazit, jednoduše jděte. Pokud budete chtít, dobří lidé si Vás najdou. Hlavně pokud to bude zájezd jako tento. Jsem rád, že jsem nezaváhal. Rakousko a Gosaukamm je jednoduše krásný kraj. A já se tam určitě hodlám vrátit.
1 komentář