Portugalská svatojakubská cesta (část 2)

DEN 7 – z Tui do Redondely (31 km)

Pivo značky 1906 funguje a já se poprvé za pouť pořádně vyspím. S holkama se potkávám hned pod schody. Vyrazili jsme tedy pro dnešek společně.

Slunce toho dne bylo dost ubíjející. A ne vždy se před ním bylo možné schovat – kromě lesních cest vás tu čekají nekonečné zelené chodníky a rozpálené silnice.

K naší radosti jsme se tu dočkali milníku – zbývá nám už pouze 100 kilometrů do Santiago de Compostela. Dvojciferné číslo na patnících bylo toho dne silně motivační.

V této části camina se trasa do vesnice Mos dělí. Upozorňuje na to jak značení, tak chodící infocentrum – paní, která v tričku se symbolem hřebenatky prochází camino, zdraví pocestné a o dalším postupu poutníky informuje. Doporučuje nám sice delší, zato ale hezčí cestu přírodou. I přes únavu se po ní vydáváme a rozhodně nelitujeme. Zvolte ji i Vy. Vesnice Mos je pak pěknou zastávkou, za kterou před koncem naší etapy čeká poslední velký kopec.

Cesta a společnice sedmého dne

Za svou pouť už jsem stihl poznat spoustu dobrých lidí. A každé setkání, každý společník na cestě mi, troufám si tvrdit, předal něco důležitého. Se Soňou a Týnkou jsem se s velkým štěstím setkával denně už od Barcelos. Vždy jsme se rozloučili a vždy se dalšího dne opět přivítali. Takové pravidelné setkávání rozhodně nepovažuji na caminu za úplně běžné.

Na holkách bylo ohromně nakažlivé to, jakou přirozenou radost ze všeho mají. A jak je vše zajímá. Mají oči stále otevřené. Užívají si svou pouť jednoduše naplno, dávají si na čas. To bylo něco, co jsem sám nikdy nedokázal – naopak jsem větší města většinou prošel rázným krokem, protože jsem si je jednoduše nedokázal užít. Utíkal jsem zpět na cestu, abych zase mohl být sám, v přírodě. Jen další důkaz toho, že může tisíce lidí jít tu stejnou trasu, ale jejich cesta stejná není.

K tomuto dni si zase vzpomenu na mnoho záblesků. Na nadšení ze 100 km patníku, na skandování písně We Will Rock You od Queenů ve chvíli, kdy ji slyšíme vyhrávat z jedné projíždějící dodávky. Na ten otřesný kopec za vesnicí Mos a na toho „zvracejícího“ pána před námi, který ho taky už fakt nedával. Na dětské hřiště a cvičení jógy. Na dedukce a konspirační teorie o tom, že v těch divných „kurnících“ v galicijských zahradách jsou beztak mrtvoly (ve skutečnosti se jim říká „horreos„).²  Všechny tyto drobnosti, které se třeba do mého vyprávění ani nevlezou, utvářely moje camino se stejnou důležitostí, jako ty „velké“ události a milníky.

Boj o zaplacenou postel

Brzy docházíme na kraj Redondely. Vyzbrojujeme se vínem a pečivem, přitom však musíme řešit přes telefon potvrzení rezervace v albergue. Zatímco holkám majitelka zaslala vstupní kód, mně nepřišlo nic. Když jsem dorazil na místo a s pomocí jejich kódu se dostal dovnitř ubytovny, zjistil jsem, že majitelka je už dávno pryč. A moje rezervace nikde.

Volám tak majitelce zpět. Chuděra neuměla moc anglicky a nevěděla, co po ní chci. Překlad zlomku velice dlouhé slovní přestřelky po telefonu máte níže.

Telefonický hovor

• Já: „Dobrý den. Já jsem si s vámi volal, ale asi jste mi zapomněla poslat kód a zarezervovat mi postel.“
• Paní na telefonu: „Dobrý den. Vy chcete postel?“
• „Ano, mám ji už zaplacenou přes Booking.com“
• „Ano.“
• „A chtěl bych kód.“
• „Ano.“
• „Kód ode dveří a číslo postele.“
• … (*ticho)
• …
• „Haló? Jste tam ještě?“
• „Ano.“
• „Máte pro mě číslo postele?“
• „… Nerozumím.“

Zjišťuji, že to asi bude chtít změnu strategie. Zkouším mluvit jednoduše v základních slovíčkách.

• „Číslo?“
• „Ano?“
• „Dveře?“
• „Ano! Je to: (*diktuje vstupní číslo ke dveřím).“
• „Děkuji moc! A jaké je číslo mé postele.“
• (*paní začíná diktovat číslo dveří)
• „Nenene, číslo postele.“
• „Ano.“
• „Jaké je číslo? Postel?“
• „Ano.“
• „Ne. Postel. Patro. Číslo.“
• … (*ticho)
• (*chci ji to usnadnit) „První patro? Druhé patro? Třetí patro?“
• „Ano, třetí patro!“
• „Dobře. A jakou postel?“
• … (*ticho)
• „Postel. Číslo.“
• „Třetí patro.“
• „Ano, třetí patro. A ve třetím patře, jaké číslo postele?“
• „Ano.“
• „Ne! Postel.“
• … (*ticho)

Bez řeči těla se po telefonu s paní jednoduše nemůžu domluvit. A v tom mě to prostě napadne. Vždyť je jedno, jakou postel si zaberu, zaplacenou ji mám. Stačí mi jen souhlas. A paní ráda přitakává.

• „Můžu si postel vybrat?“
• „Ano.“
• „Výborně, děkuji! Nashledanou!“
• „Nashledanou! :)“

S paní jsem se v životě neviděl, ale zasloužila by si medaili. Tato ukázka neměla sloužit k zesměšnění – naopak. Nezapomeňte, že jako poutník jste ve Španělsku na návštěvě vy. Znalost angličtiny není samozřejmostí. Je potřeba jednoduše někdy zkoušet a mít stejnou trpělivost, jakou mají místní s vámi.

Konec dne v Redondele

A tak jsem si v Redondele jednoduše znárodnil postel vedle holek. Posléze jsme šli i kus městečka projít.

Redondele se přezdívá „vesnice viaduktů„.² A skutečně, nade všemi těmi památkami a kostely ční vysoko nad vašimi hlavami obrovské železniční mosty. Jsou natolik význačné a nápadné, že si při googlení města Redondela všimnete právě jich.

Se začínajícím deštíkem míříme zpět do albergue. A já s trošku smíšenými pocity. Pokud to chci stihnout do Fisterry včas, je jasné, že musím brzy vyrazit napřed a sám. Tentokrát bylo jasné, že příští loučení se Soňou a Týnkou bude to poslední. Bylo mi také jasné, že se nejspíše jedná i o poslední společníky, které budu do konce cesty mít…

Příběh ještě nekončí – pokračování v další části

Jak probíhaly mé poslední kroky do Santiaga? A proč právě v cíli zažívám největší krizi?

PŘÍBĚH POKRAČUJE – KAPITOLA 3: ZKLAMÁNÍ POD VĚŽEMI

Vysvětlivky – DEN 7

¹ Horreos

Horreos jsou tak trošku symbolem Galicie. Uchovává se v nich především kukuřice. Jsou umístěny na sloupech proto, aby se dovnitř nedostaly myši.  Zdroj: Galiciaguide.com <http://www.galiciaguide.com/Landmarks.html> (cit. 7.7.2019)

² zdroj

Wikipedia <https://en.wikipedia.org/wiki/Redondela> (cit. 2.7.2019)