Advent v Solnohradsku: do Hallstattu a zpět

Další Rakousko, opět u Dachsteinu – tentokrát jsou však moje nohy ušetřeny a hůlky zůstávají doma. Dobrodružné hazardování se zdravím a občasné klení po cestě se nekoná. Nyní totiž vyrážím s rodinou. Pod ostřížím zrakem mé milované mamky, ve společnosti až příliš cizích lidí, v pohodlí autobusu cestovky až na Hallstatt. Bída? Ale kdeže. I zde je co vyprávět…

Ráno

Takový nechceš

Jedeme navštívit Hallstatt! Nic více jsem si o zájezdu, na který se právě chystáme, ani nepřečetl. Tým nevyspalců sestává z mé maličkosti, z mamky, z mé sestry Hanky a jejího přítele Mary. Ženy se těší, já zůstávám neutrální, Maru to nebaví už teď. S otráveným mručením „Hmmm!“ nás žene do své limuzíny.

Útržek z deníku #1:

Nasedáme k Marovi do auta na jízdu smrti. Navigace na místo určení už je dobrodružství samo o sobě se vším všudy. Dokonce se i ztrácíme.

Brzy dorazíme na parkoviště cestovky. Už se zde šikují zástupy zmatených rodinek či párů, kteří se po ránu ještě s jedním přilepeným okem snaží rozluštit, odkud vlastně vyjíždějí. My máme jinou starost.

Útržek z deníku #2:

Po příjezdu se vydáváme na první místo – hledání popelníku. Moje sestra se musí předkouřit. Míjíme zděšenou průvodkyni (diriguje tu davy i auta – obojí absolutně neví, kam jít či jet – chaos ovládá celé skromné parkoviště ve stínu ohromného Notina). Vycházíme z areálu, kde se shlukuje skupinka kuřáků, kromě popelníku je zde pro ně ozdoben i nejbližší smrk u brány – vánoční atmosféra je tak kompletní.

Slívka, bus, linecký… a zase ta němčina

Po opuštění kuř-fleku si nás odchytává máti jakožto vedoucí gangu. Přepočítá nás a zavelí do busu. Pro udržení tradice se při sedání mrdnu do hlavy o zavazadlový prostor, načež pohorším svoje spolucestující všeříkajícím výkřikem: „P*ČI!“. Usedáme, opět se ozývá Markovo podrážděné „HMM!“. Naše entrée je asi natolik špatné, že si musí dát skupinka vedle panáka slivovice na kuráž.

„Tu slivovici cítím tak, že bych z toho aji nadejchal.“ – Marek, 2018

Ač je ráno, v hlavách mých společníků to ohromně šrotuje. I deset minut zpoždění stačí k probírání únikových východů. Úkol rozbít okno při pádu z útesu dostávám já.

Po deváté hodině dorážíme do Lincze. Dechberoucí výklad našeho průvodce, který zaručeně uspal většinu cestujících (neměli jsme na to vnímání v přelidněném buse ani dostatek kyslíku), zakončil zajímavostí, že naše rybízové linecké má jednu díru, rakouské meruňkové díry přímo tři. Kraloval to rčením, že si na přestávce „můžeme udělat svoje u lincze.“ Hanča už nemůže dál a dává se do chrochtavého hurónského smíchu.

Na přestávce si doplňuji znalosti němčiny. Eingang je vchod, ausgang je východ. Naučeno ve chvíli, kdy se přes východ snažím prodrat na záchod skrz davy turistů, které absolutně nechápou, o co se to jako snažím. Koho by napadlo, že jdu do protisměru a průchod obchoďákem bude mít i směr jízdy…

Odpoledne

Zastávka první – zamořujeme Bad Ischl

Bus nás vyhazuje v lázeňském městě Bad Ischl [Išl]. Všude kolem jsou hory a vypadá to tu ohromně idylicky. Máme na výběr – buďto prohlídku města, nebo wellness. Pro mě jednoduchá otázka, ráchání ve slané vodě mě neláká. Stejný názor však měl bohužel i celý zájezd, a tak jsme se jako armáda baťůžkářů vydali do centra města. Podobné zástupy turistů moc rád nemám, a teď jsem této sekty součástí.

Míjíme Landhotel Hubertushof (jehož symbolem je bůhvíproč lev s parožím) mrknout zdálky na Císařskou vilu. Všichni natahují krky a snaží se přes oka plotu vyfotit tohoto objektu alespoň trošku normální fotku. Času je však málo, a tak hrneme dále dolů do centra. Rozrážíme místní obyvatelstvo a dereme se ulicemi. Všichni znalecky ukazují na místní budovy a obdivují místní koňské povozy, které křižují ulicemi. Foťáky cvakají ostošest a koníci jsou krapet v šoku. Mě však nejvíc zaujala červená telefonní budka sloužící jako půjčovna knih. Každý si tu může odložit či vzít staré knihy. Miluji podobné výměny, kéž bych uměl německy.

Trháme se z davu

Postupně se dostaneme ke Kongresovému a divadelnímu domu, který je v centru města obklopen pěkným parčíkem. Na tomto místě definitivně ukončujeme svou účast v prohlídce. Odpojujeme se od armády turistů a jdeme zkoumat město po vlastní ose. Náš cíl – vyjet lanovkou na blízký nejvyšší vrchol Katrin Klettersteig. Cesta na přibližně 2 km pěšky. Marek kontroluje otevírací dobu a hlásí otevřeno.

Až na místě vidíme staveniště. Otevírám stránky lanovky a je mi vše jasné. Mara stáhl asi 10 let staré pdfko, namísto aby si přečetl obrovský nápis, že je teď měsíc zavřeno. Tak jdeme zpět. Ve značném spěchu, ženám praskají močáky. Přesto ta procházka odměnila pěknými pohledy na okolí.

Cestou zpět opět míjíme stánky na nábřeží. My máme Vietnamce, tady mají Indy. Všude plno oblečení, suvenýrů, a hlavně plyšových jednorožců. Konečně se dostáváme k adventním trhům, které jsou skutečnou zátěží pro naše zažívání. Kdo by si nedal místní obdobu hotdogů, svařák, mega-koblihy, a další. Samozřejmostí byl bratwurst s pivem Märzen.

Výběr vskutku rozmanitý. Tradiční řemeslnické trhy nabízely další specialitky. Popřípadě jste si také venku mohly koupit staré svícny, obrazy a jiné dekorace, včetně kančí hlavy.

Zastávka druhá – Gosau fesťák

Čas už na průzkum dalších podivností na trzích nezbýval. Došli jsme tak na sraz a brzy jsme busem vyrazili dále – na tradiční trhy v Gosau, které leží blizoučko od místa, kudy jsem procházel při své cestě okolo Gosaukammu…

Na místo dorážíme až v podvečer. Nad námi se tyčí mně povědomé hory a najednou mám příval nostalgie. Se slzou v oku se otáčím na patě směrem ke Gosau a rozněžnění se mění v mírné nasrání.

Jsme snad na venkovské párty? Na fesťáku? Vidím mraky lidí ve větrovkách. Mladí i staří. A jsou všude. Jinak skromné a tradiční trhy se mění v boj o přežití. Návaly turistů se valí na místo činu ve snaze uzmout si alespoň trošku místních pochoutek. Nikde se nedá pořádně zastavit, dav vás strhává a odchodí to celé s vámi. Místní výstavy v dřevěných chatrčích jsou do posledního kubického centimetru zamořeny. Všude stojí ohromné fronty – na jídlo, na záchod, na vstup, na stoleček, na to, až se konečně pohnete. Vyfotit alespoň trošku romantickou fotku tohoto (jinak moc krásného!) místa je nyní takřka nemožné. Skřípu zuby a z očí mi svítí lasery. Kupuji si jedno svařené víno a kvapem tento trh opouštím. Mračím se tak, že přes své husté obočí pomalu ani nevidím na cestu.

Večer

Poslední zastávka – Hallstatt

Další zastávkou je Hallstatt. Zapadlé městečko na břehu jezera a památka UNESCO. Původně se sem dalo dostat jen lodí, nyní sem vedou dvouproudé silnice skrz tunely, které někdo vydlabal ve skále. Každého to přivítá rozsáhlé parkoviště pro autobusy, ze kterého proudí davy turistů. O to více je k nevíře, že si městečko svou atmosféru stále zachovává. Ačkoliv bych jej asi doporučil vidět mimo sezónu. Mohl bych tu pět chvalozpěvy, pravděpodobně plné klišé. Myslím, že mnohem výstižnější bude těch několik fotek níže.

Za posledního světla fotíme vzácné záběry tohoto místa. Poté se vydáváme hlavní ulicí, ve které to žije. Protože jsme v oblasti Solné komory, je zde samozřejmě častým suvenýrem sůl. A zatímco já kupuji nějaké ty drobnosti pro holky z práce a čekám na ostatní v hallstattských ulicích, v obchodě opodál se odehrává jiný příběh.

Útržek z deníku #3:

Těžkým úkolem je i mimo jiné vybírat další suvenýry. Marek znalecky chutná místní sůl. Svým znalectvím jde ohromit i Hanču. Cpe si prst do pusy a komentuje tu ohromnou autentičnost, zatímco ségra ohromeně zírá. Bohužel neobdivuje to, co by Mara čekal (tj. jeho). Jen prostě nechápe, proč její milý zrovna žere koupelovou sůl.

Po tom zjištění přepadá Marka úzkost. Přísahá ale, že někdo z té koupelové soli musel užrat už předtím – sám by se nikdy nespletl.

Hory v dáli ani blízký vodopád se už ztratily ve tmě. Vše osvětlují jen pouliční světla, lampiony a louče, které třímá pár místních lidí v průvodu. Stačíme jen dojít k blízkému kostelu na poslední náměstí. To je velká nevýhoda zájezdu – člověk pouze nahlédne a už musí spěchat zpátky do náruče zaprděného autobusu.

Bezesný návrat

Usedám do busu, ovzduší mě dusí a já začínám zabírat. Zčistajasna se rozsvítí televizor a na plné kule začne hrát hudba z Tří oříšků pro Popelku – což je evidentně ideální film na noc. Já už tu pohádku po četných analýzách při studiu filmu na VŠ nemůžu ani vidět, tudíž je můj zážitek stoprocentní. Na blízké přestávce již rezignuji na jakýkoliv spánek a kupuji energeťák. Mara vzdává boj o nalezení záchodu a bez starostí jde za blízký patník lidi nelidi. Praktický člověk.

Totálně vyšťavení jsme se dostali domů ještě toho dne. Padáme do postelí. Následující den nám připadá až neskutečné, kde všude jsme včera vlastně byli.

Tyto typy rychlovýletů si asi nikdy neoblíbím. Ale den to byl i tak výjimečný – vidět toho tolik najednou a ve fajn společnosti, v kouzelném období adventu… to jsou navzdory mnoha nedostatkům chvíle, na které se nezapomíná. Přesto si neodpustím zveřejnit úplně poslední větu z deníku, psaný ve značné nepohodě přetopeného busu.

Útržek z deníku #4:

No každopádně už jedem dom. Už aby to bylo, umírám horkem!

Málem se mi v tom roztekly Mozartovi koule.

Příště jdu zase pěšky. 🙂