DEN 2 – z Porta do Vairão (25 km)
První poutnické kroky
Je svátek práce a před katedrálou se už v předstihu šikují zástupy poutníků z různých zemí. Dokonce i tu češtinu brzy slyším. Vyrážím se ještě za zpěvu racků chechtavých mrknout na slavné portské mosty. Obklopeny ranní mlhou neztrácejí na své monumentálnosti.
V 9 hodin se otevírá kancelář a mohu si tak vyzvednout svůj kredenciál.1 V první kavárně jsem si ale do něj razítko nevyžádal. Zastavil jsem totiž asi po 30 metrech od katedrály. Mám hlad a potřebuji kafe. Pak opět vyrážím, s radostí hledám žluté šipky a užívám si první kroky cesty.2 Ačkoliv také často vytahuji mobil abych si ověřil, že jdu správně. V ulicích Porta se cesta hledá trošku hůře.
U první informační cedule pro poutníky potkávám první, pořádně znavené Češky. Trošku se pousměji – spacáky jim visí na batohu pouze na vetchých šňůrkách, přesně ve stylu Přemka (aka nosí mrtvolky).3 K jejich smůle pokračují chvíli se mnou – tudíž nesleduji GPS ani značky a tudíž se ztrácíme. Cestu pak hravě najdeme, ale moje tempo je bohužel vražedné. Po chvíli děvčata mizí za mými zády a už je nikdy nespatřím. Tak snad jste došly co nejdále!
Setkávání na camino
Na cestě se dějí zvláštní věci, hlavně co se týče setkávání. Poutníci se zničehonic zjeví a pak zase najednou zmizí. Můžete je potkat jedinkrát, můžete je potkávat pravidelně po celou dobu vaší poutě. Můžete jít stejnou trasu, ale skutečně – každé zvláštní setkání je svátek, kterého si musíte cenit. A pokud hrozí, že se někdo vám sympatický „na chvilku oddělí“, raději se rozlučte. Protože se už asi nikdy nespatříte. O důvodu, proč toto říkám, se v průběhu mého vyprávění přesvědčíte několikrát.
Útržek z deníku
Někde v zátočině se za mnou zjeví jeden chlapík. Vidím hřebenatku – zdravíme se „Buen Camino!“4 Zvědavě se ptám, kde hřebenatku vzal. Prý si ji koupil už dřív, v Německu. Poznávám Jense.
To je mimochodem docela vtipný – ačkoliv je jméno asi jedna z prvních věcí, na které by vás napadlo se zeptat, nebylo tomu při mém caminu tak. Nejdříve jsem se vždy dozvěděl, odkud daný člověk pochází a proč jde camino. Na jméno jsem se často doptával až později, když už to vlastně bylo navýsost trapné a úsměvné, protože jsme měli většinou za sebou celé konverzace. S Jensem to nebylo jiné.
První společníci
Chci pokračovat v chůzi, ale máme s Jensem stejné tempo. Trapná hradba ticha byla až příliš nesnesitelná, a tak jsme pokračovali spolu a trousili několik dalších vět. Jeho přítomnost jsem nebral jako samozřejmost, avšak Jens kupodivu na mě počkal i ve chvíli, kdy jsem zastavil a šel si něco koupit (pozn. Nanuk, jak jinak! Kdo četl Sněžku ví). Zjistil jsem, že je to vlastně zajímavý chlapík se zajímavými příběhy. Rozená studnice vědomostí a generátor pamětihodných citátů s velkou zálibou v kávě. To jsme měli společné a tak byly chvalozpěvy místní kávy přirozenou součástí našich konverzací.
Poučil jsem Jense o místě, kde bych chtěl zůstat – v albergue Mosteiro de Vairão, v místním klášteře.5 Žádná běžná ubytovna, tohle je to správné místo pro poutníkův odpočinek.
A tam jsme dále směřovali. Porto jsme dávno nechali za námi a procházeli venkovem s typickými zdobenými domy a všudypřítomnými citroníky. Brzy v dálce vidíme krásně malovaný kostel. Brzy nás uvítá svými dunivými zvony ohlašujíc tři hodiny, čímž nás ubezpečuje, že za naši pozornost stojí. A zatímco si jej fotíme, ze hřbitova vedle přichází postava dalšího poutníka. Zdálky nás zdraví a sundává batoh, aby se osvěžil a dal spočnout ramenům. Jakmile procházíme kolem, promlouvá k nám a komentuje krásu místního kostela. Vyměníme si pár vět, načež cizinec o chvíli později trošku rozpačitě praví: „Myslíte, že bych mohl jít kousek s vámi?“
Poznáváme Jean-Philippa, Belgičana se super přízvukem, který sem jezdí pravidelně, vyzná se v i místních zvycích a mluví plynně portugalsky. Camino už má za sebou, stejně jako cestu za sv. Fatimou, která vede přesně opačným směrem.6 To mu však nebrání se stále vracet. Nejen za vzpomínkami na dávnou lásku, kterou tu nalezl a ztratil.
Zabydlení se v prvním albergue
Brzy jsme u albergue. Mohou se tu pyšnit rozlehlým parkem i unikátním gotickým hřbitovem, který si jednoduše říká o návštěvu a důkladné focení. Jean-Phillipp teprve vyrazil a na zastavení se necítí.7 Pokračuje tedy dál s tím, že se se mnou a Jensem znovu setká v asi 10 km vzdálené vesnici. Vyměňujeme si kontakty. S Jensem se domlouváme, že druhého dne vyrážíme už v pět hodin, abychom byli včas na místě.
Majitelka se nás vřele ujala. Anglicky toho moc nenamluvila, to jí však nebránilo, aby nám vše důkladně vysvětlila – jednoduše nás vzala za ruku, odvedla k nejbližšímu oknu a pěkně nám rukama nohama ukázala, kde je supermarket i restaurace. Dostali jsme razítka do kredenciálu a přidělené postele. Brzy vyrážíme nakoupit, posedět a pokecat.
„Ty nejvzácnější věci v životě jsou zadarmo.“
„Máš přesně dva životy. Jeden začíná ve chvíli, kdy se narodíš. Druhý začíná ve chvíli, kdy ti konečně dojde, že žiješ jen jednou.“
– Jens
Bos a s plechovkou místního piva Super Bock v ruce se s Jensem bavím o všem, co nás k cestě přivedlo, a co po cestě učiníme dál. Filozofické konverzace jsou na camino docela běžné. Říká mi: „Chceš psát? Piš. Řekni svůj příběh.“ I on byl totiž takovým příběhem inspirován – v Německu vyšel velmi populární cestopis o caminu, Tak já teda jdu aneb Moje Svatojakubská pouť od Hanse Kerkelinga. Díky ní vyrazila na camino spousta Němců.
Lekce stolování č.1
Večer si sedám do restaurace Miguel na večeři. Brzy přicupitá pan majitel a začíná to přede mě skládat – prostírání, ubrousek, talíř, jeden nožík, druhý nožík, vidličku, košík s chlebem, máslo, tác se vším možným a úplně prázdný talíř. Hledím na to, nevím co s tím. To je jako když mě posadíte do indické restaurace, přestanu fungovat. Vytahuji mobil a posílám domů volání o pomoc – nevím, jak se tu způsobně jí! Celé si to fotím, posílám zprávy a i přes tu dálku tisíců kilometrů slyším tichou ozvěnu sestřiných facepalmů.
Zatímco od rodiny přebírám instrukce, celou dobu mě úzkostlivě sleduje pan majitel. Hlavou mu asi víří katastrofické scénáře: co to je za týpka? Proč si fotí jídlo a podmračeně něco ťuká do mobilu? Proč nejí? Je to kritik?! Po chvilce sbírá odvahu, cupitá opět ke mně a ptá se, zdali jsem opravdu se vším spokojen. S plnou pusou chleba hlásím, že ano.
K jídlu se samozřejmě podává i víno. Náhodně tak píchnu prstem do menu a pokud možno (aby to vyznělo znalecky) řeknu svým portugalským přízvukem název. Majitel zmateně zamrká, radši se podívá na co ukazuji, a pak teprve víno přinese. Celou sklenku vyžahnu a hlásím spokojenost. K mému překvapení zjišťuji, že byla pouze degustační, v mžiku mi pan majitel postaví na stůl celou flašku. Začíná se mi tu opravdu líbit.
Vytahuji mobil. Fotím sklenku, fotím flašku, píšu nadšené zprávy. Majiteli zatrne. Opět už ke mně cupitá – „Bude si pán přát jiné víno?“ Pana majitele se mi daří uklidnit. Naštěstí si nevšiml, že jsem se vzápětí málem při tom jídle zadávil, protože se mi vzpříčila rybí kost v krku. To už by ho asi klepla pepka.
Konec dne, začátek dobrodružství
Přiopile dojdu na albergue, zdravím Jense, dávám špunty do uší. S plným břichem ryby usínám plný očekávání. Jsem tu, jsem na cestě! Už jsem se stihl ztratit, potkal jsem nové lidi, spím v klášteře a zítra vyrážím hned za rozbřesku vstříc dalším dobrodružstvím. Má to jen jeden háček. Absolutně netuším, co bude dál. Nic dalšího jsem nenaplánoval. Můj plán cesty a rozpis albergue jsem jaksi zapomněl doma.
DALŠÍ DEN NA DALŠÍ STRÁNCE! >>
Vysvětlivky – DEN 2
1 Credencial
Průkaz poutníka. Lze ho zakoupit na začátku cesty, popř. si jej můžete zakoupit v předstihu přes Internet, nebo třeba ve vašem místním klášteře. Ten v Portu stál 5 €. Do tohoto dokumentu musí každý poutník alespoň posledních 100 km cesty (200 km pokud nejde pěšky) sbírat alespoň 2 razítka opatřená datem denně aby prokázal, že pouť absolvoval. Pak mu může být v Santiago de Compostela vydána pamětní listina. Protože je ale portugalská cesta kratší a místa na razítka dostatek, mám v úmyslu je sbírat již od začátku.
2 Značení do Santiaga
Trasa je značena pomocí žlutých šipek a symbolů hřebenatky. Cesta má několik variant, občas se rozděluje a poutník si může vybrat.
3 Mrtvolka
Po našem výletu na Šumavě označuji lajdácky upevněné stany / spacáky na batohu. Kromě toho, že to vypadá směšně, se s tím ani nedá chodit.
4 Buen camino (španělsky), nebo bom caminho (portugalsky)
Pozdrav a přání šťastné cesty. Běžně se tak zdraví poutníci mezi sebou. Často jej také uslyšíte od místních.
5 Albergue
Poutnická ubytovna. Jedná se o velmi levné, ale také skromné ubytování. Přespání zpravidla stojí 6 €. Dostanete postel ve společné noclehárně, můžete využít společných sprch a můžete si vyprat své oblečení v ruce nebo v pračce. Jedná se o nejběžnější ubytování na Svatojakubské cestě, ačkoliv zde existuje mnoho alternativ ve formě hostelů a hotelů. Albergue donativo je pak albergue, kde určujete výši příspěvku vy – zaplatíte jednoduše tolik, kolik uznáte za vhodné.
6 Cesta za sv. Fatimou
Další poutní cesta, která vede přesně na opačnou stranu, než cesta do Santiaga. Je značena modrými šipkami. Ačkoliv je údajně sv. Fatima ohromně důležitá pro portugalský lid, na cestě jsem potkal jen hrstku poutníků mířícím tím směrem.
7 Cesta od kraje Porta
Stejně jako mnoho dalších poutníků, i Jean-Phillipp zvolil začátek své pouti z Porta až na kraji města. Ne všichni vyrazí pěšky již od katedrály, ale trasu si zkracují – dovezou se na poslední stanici metra. Především kvůli tomu, aby se na začátku vyhnuli „nudnější“ části cesty.
3 komentáře