DEN 3 – z Vairão do Barcelos (30+ km)
Noční procházka
Budím Jense. Neobratně se k nelibosti spolunocležníků balíme na cestu. Vstali jsme jako první, otevíráme tedy brány kláštera a vyrážíme do všudypřítomné tmy. Ve tmě mžouráme po značkách a razíme si cestu dále venkovem. Musím uznat, že vstávat dříve je na pouti dobrý nápad. Ostatní ještě spí, máte klid, čerstvý vzduch a není tak zničující vedro. Brzy vysvitne slunce a vy se pak můžete kochat tím úžasným okolím. Všímáme si všech malých drobností. Například místního zvyku nechávat žluté květy na klikách dveří a okenic. Podobné věci byly pro nás cizí a vždy nás bavilo dedukovat jejich význam (až po pouti mě Henrique poučil, že se jedná o tradici „Maia“).1
„Nikdy se nedívej zpět. Už je to pryč. Dívej se před sebe.“
– Jens
Tuhle věc mi řekne Jens ve chvíli, kdy se otáčím, abych znovu zaznamenal tu krajinu za námi, které vévodí most Ponte D.Zameiro. Ale proč zaznamenávat něco, co už je za mnou? Nebál se mi pak vždy tyto věty zopakovat. Nejednou jsem si pak na ně vzpomněl.
Vyrazili jsme kapku později a už nejsme tak fresh jako včera. Do vesnice Rates se tak (částečně i kvůli nutným zastávkám na kafe) na plánovaný sraz s Jeanem dostáváme se zpožděním – už postává u silnice, zvesela zdraví ostatní poutníky a tu a tam promluví na pouličního pejska, který se motá kolem a zvědavě na nás kouká. Žel psisko s sebou vzít nemůžu.
Pochod oblastí Rates
Pokračujeme dále v již plném světle pražícího slunce a rozhodně nešetříme slovy. Díky Jeanovi se například dozvídám více o této oblasti okolo Rates.2 Cesty jsou tu lemovány kamennými zídkami a četnými mohylkami z kamenů, které tu pocestní na sebe kupí. Jeden kamínek si beru s sebou.3 Snad mi přinese štěstí. Své společníky nechávám mluvit. Ačkoliv se jim také snažím předat něco o Česku a přímo vyrážím dech svým pojednáním o skloňování.
Po slušné řádce kilometrů čeká naši tuzemskou GPS aplikaci slušný test. Jens ve svém německém průvodci nachází u vesnice Pereira fajn odbočku přes kopec opodál, z kterého má být údajně krásný výhled. Verbuje nás tak s sebou. No a protože konverzace se nikdy neutíná v polovině, souhlasíme. Stoupáme do mírného kopce, ale cesta brzy končí. Díky aplikaci ale vím, že pokud krosnem krátký pruh eukalyptového lesa,4 napojíme se brzy na cestu, která nás dovede na vrchol. Pokračujeme tedy s jistotou dále, tu a tam mrkneme do mobilu.
Nakonec to byla poměrně rovnocenná výměna – my zdolali kopec a kopec zdolal nás. Opět se mi ozývá koleno, k mému zděšení ale to druhé, zdravé. Nutno ale říct, že co do krásy rozhledu německý průvodce nelhal. Dlouho jsme se rozhlíželi okolo, než jsme navštívili i blízký kostelík Franqueira, kde mi Jean-Philipp přiblížil, kdo je sv. Fatima – náboženská osoba vyobrazena v portugalských svatostáncích, ke které míří i další pouť.
Jazykové bariéry a náhlá loučení
V restauraci jsme měli bizarní setkání se zájezdem důchodců, kteří celý podnik vzali útokem a jali se ho okupovat. Poslední židle mizí. Vzdávám se svého práva sedět a skromně podávám i tu svoji. Naštěstí je tu Jean-Phillippe, který portugalsky umí a účastníky zájezdu zabaví. Poté, co odchází platit, se zvědavá očka obracejí ku mně a něco promlouvají. Máchám rukama a snažím se říct, že vůbec nerozumím. Vše doplním větou: [Eu nou falou Portugeš].5 Alespoň tak nějak mě to Henrique učil. Babička v čele se zarazí a přísně si mě sjíždí pohledem. Těžko říci, jestli významu věty porozuměla, nebo jsem ji mimoděk nějak urazil.
Brzy se všichni okupanti nasoukali zpět do svého autobusu a my se dali rovněž do pohybu, dolů z kopce, zpět na camino. S úvahami o životě, smrti a posmrtném životě. O tom, v co věříme a v co nevěříme. Každý jsme jiného věku, každý z nás má jiné názory, jiné životní zkušenosti, mluvíme jinými jazyky, přesto si ale dokážeme porozumět. Většinou. O to více následující loučení zamrzelo. Ačkoliv jsem věděl, že se blíží – tak nějak cítím, že musím opět vyrazit sám, na tu svoji pouť.
Odchod Jeana-Philipa vlastně zavinila jen jazyková bariéra. Vydal se napřed, aby nám zamluvil místa na oběd. Špatně jsme se ale domluvili, již jsme na něj nenarazili. S Jensem jsem se rozloučil vzápětí. Již bylo kolem čtvrté hodiny – příliš pozdě na to hledat ubytování. Všechny albergue měly plno. Jens chytil poslední místo v Barcelinhos. Popřál jsem mu bom caminho a vyrazil dál, do blízkého města Barcelos. A pěkně rychle, než nezbudou místa ani tam.
Je to tak, jak jsem řekl na začátku – lidé na caminu zničehonic přichází a zničehonic odcházejí. Chtě nechtě. Na vás je, abyste si jejich společnosti cenili, dokud můžete. Někdy se totiž ani toho řádného rozloučení nemusíte dočkat.
Konec třetího dne
Místo jsem nakonec vybojoval. A s ním i svou hřebenatku na batoh, kterou jsem na albergue zakoupil. Ačkoliv mě to stálo značné úsilí. A úsilí paní majitelky a asi 6 dalších lidí z kavárny, kteří stáli v kroužku okolo nás a snažili se kolektivně vyřešit záhadu, co že to vlastně chci. Anglicky neuměl totiž nikdo.
Potom co jsem poctivě ručo vypral a rozvěsil své oblečení, vychutnal si masivní poutnické menu, vydal jsem se do centra Barcelos. Byla tady nějaká místní matějská. Hromada stánků a nějaké ty kolotoče. A tak jsem si prostě musel vzít tu ledovou tříšť a procházet se kolem. Ba co víc, koupil jsem si na cestu parádní klobouk, na který nemůžu nechat dopustit.
Zpět na albergue potkávám (a ne naposledy) další dvojici Češek, které také vyrazily z Porta. Dozvídám se blíže o situace s přeplněnými albergue a na druhý den tak na jejich radu rezervuji ubytování dopředu. Po zapsání posledních myšlenek do deníku ulehám. Dnes spím v malé místnůstce na patrové posteli. Společnost mi dělá jen jeden postarší, velmi příjemný manželský pár.
Vysvětlivky – DEN 3
1 Tradice „Maia“
Už z názvu místní tradice na 1. máje. Dodržuje se především v (severním) Portugalsku. Maia je z římské tradice – personifikovala probuzení přírody, plodnost, vitální energii. Jednoduše příchod jara. Portugalci dekorují dveře, okna, ohrady apod. květy Hlodáše – všechny petlice, závory a zámky. Pokud takto nebudou zabezpečeny větvičkami „Maia“, údajně „přijde ďábel a vysaje krev ze všech, co v domě žijí.“ Tato tradice má i další možná (náboženská) vysvětlení.
Zdroj: https://portugueseondemand.blogspot.com – The beautiful „Maia“ tradition in Portugal (cit. 13.6.2019)
2 Zajímavosti o oblasti Rates
Oblast kolem Rates je největší v produkci mléka v Portugalsku a tak se veškerá úroda využívá především ke krmení dobytka. Jsou tu také největší pole – částečně díky tradici, kdy se pole nedělí mezi dědice, ale předává se celé tomu, kdo se o své rodiče (původní majitele) postará ve stáří.
3 Symbolika kamínku
Poutníci nesou svůj kamínek, který sebrali třeba někde doma na zahradě, celou cestu až do Santiaga. Tento kamínek pak představuje jejich zátěž – skutečnou i symbolickou v jejich vlastním nitru – kterou na konci své cesty odhazují. Tímto rituálem nechávají své dosavadní problémy, starosti, výčitky a vnitřní démony za sebou, aby mohli pokračovat v (životní) cestě dále. Na francouzské cestě je k tomuto účelu dokonce už slušně nakupená mohyla. Podobný rituál „očištění“ spočívá např. i ve spálení části svého oděvu či bot. Osobně jsem však podobný rituál nikdy neudělal.
4 Lesy eukalyptu
Setkáte se tu s nimi. Velmi příjemně voní a hezky se vyjímají na fotkách. Jak nás ale poučil Jean-Phillippe – nerostou tu přirozeně. Je to lukrativní byznys, který má ale zásadní nevýhody. Eukalyptus tu ničí přirozené prostředí a také je kvůli vysokým teplotám důvodem četných požárů, kvůli kterým přichází mnoho lidí i o svůj majetek. Z druhé strany jsem však slyšel, že si někteří obyvatelé nechají zapálit dům i dobrovolně, aby mohli využít pojištění. A tak je celá tato záležitost pro mě tak trošku rozporuplná a neúplně zodpovězená.
5 Portugalská fráze
Zase tak daleko jsem nebyl. Správně je to: eu não falo português – neumím portugalsky.
3 komentáře