V červnu r. 2018 jsme podnikli výpravu, která byla původně jen hospodskou průpovídkou. Cílem bylo sbalit batoh a vyrazit z domu a pěšky dojít až na Sněžku. Trasa vedená přes turistické stezky, která má kolem 260 km a v ideálním případě trvá 9 dní.
Z Brna na Sněžku! Cože?!
Nápad vznikl jednoduše jen tak u piva. Bez větších rozmyslů, jestli je dobrý. Přesto se mi jím podařilo indoktrinovat dalšího blázna – Richarda, který se výpravy ujal a naplánoval cestu. Což je vzhledem k mému orientačnímu smyslu velké štěstí.
Plácli jsme tedy trasu do Mapy.cz, domluvili si vybavení (které jsme podcenili, hlavně co se bot a ponožek týče), a naplánovali termín den po mých státnicích. Naštěstí jsme vzali trekkingové hole – tyto artefakty jsme uctívali. Byly naší spásou, o kterou jsme se mohli vždy opřít.
DEN 1
Tady končí sranda
Začali jsme optimisticky. Sešli jsme se u Richarda doma v Brně, kde jsme si přerozdělili věci, dali si panáka výborného rumu na cestu, dali pá roztomilé fence Akitě, udělali slavnostní selfie a s velkým elánem vyrazili. Naše startovní pozice se nacházela v Králově poli poblíž zastávky Žitná, cílem dne bylo dojít za Tišnov do Štěpánovic.
Za slunného rána jsme vyrazili s mírným zpožděním na sever. Brno bylo stále tiché a polomrtvé, takže jsme se z něj nepozorovaně dostali vlastně poměrně rychle. Se smíchem jsme si vytvořili se svou výpravou analogie se sérií Pán prstenů. Dva hobiti míří na svoji Horu Osudu, do srdce Mordoru, Krkonoš. Tato analogie prostoupila celou naší cestou a my na ní odkazovali opravdu pravidelně.
Živě jsme si povídali a dohadovali se o tom, jaká ta cesta asi bude. Bodejť by ne, když teprve vyrážíte, máte si stále co říci. Razili jsme směrem k Jinačovicím. Doteď si pamatuji, jak jsem na kraji Brna prohlásil: „Tak máme přibližně první kilometr za sebou, tak už jen 260krát tolik.“ Připadalo mi to hrozně vtipné.
V ohromném vedru procházíme Jinačovicemi a fotíme zbytky staré Hitlerovy dálnice. Pokračujeme dále oborou Kuřim do Veverské Bítýšky. Už tady jsem začal mít potíže. Terén je tu kopcovitý a bolestivé výstřely vazů v koleni, které jsem si namohl při přechodu nízkých Tater, dávaly na srozuměnou moji nezpůsobilost k podobné cestě. Začal jsem klopýtat a padat na zadek. Obávali jsme se, že svou výpravu předčasně ukončíme. V mých největších mukách jsme procházeli křížovou cestu, kde bylo po cestě rozestaveno několik vyobrazení ukřižování Krista.
Už teď nemůžeme
Ve Veverské Bítýšce zastavujeme na oběd. Odpočinek narušoval místní podivín, který seděl u protějšího stolu sám na sluníčku (asi mu už taky trošku lezlo na mozek). Vyprávěl nám o tom, jak se k nám blíží další vlna imigrantů a jak by je všechny postřílel. Byli jsme moc rádi, když jsme jej konečně viděli odcházet.
Nám se však odcházelo už ztěžka. Pokračovali jsme do Tišnova, kde jsme v místním supermarketu nakoupili zásoby a ovlažili se vodnatým nanukem, který jsme spořádali na místním autobusovém uzlu. Pravidelná konzumace nanuků poté provázela celou naši cestu. Byla to vždy naše odměna, kterou jsme si jednoduše nemohli odpustit.
Náš cíl dne však byl až ve Štěpánovicích. Bohužel turistická stezka byla v té době částečně uzavřena. Co dělat? Podél této cesty vedla jednokolejka, takže náš další postup byl jasný. Vlaky tu sice moc nejezdily, přesto jsem se nervózně ohlížel. Najednou na semaforu vidím oranžové světlo. Opatrně se ptám: „Hele Richarde, co znamená oranžová?“ Richard se ohlédl a beze slova si to svižnějším krokem zamířil rovnou ke kraji. Pochopil jsem. Vlak brzy projíždí v naší těsné blízkosti, přičemž nás nezapomíná podrážděně vytroubit.
Limbo
Brzy jsme zde zažili naše první limbo. Naši první automatiku, jak jsme tomu pak říkali. Jednoduše stav, do kterého se dostanete, když jste unavení, vypnete mozek, a už jen jednoduše jdete. Dávat nohu před nohu je v těch chvílích vaše jediná starost. Okolní svět zmizí a vy si obýváte ten svůj vnitřní, sestavený z různých myšlenek, vzpomínek a takřka buddhistického klidu, doprovázeného pravidelnými ozvěnami vašich kroků. Štěpánovice jako by byla vzdálená fata morgána, ke které jste šli dlouhé minuty a hodiny, a přesto se vůbec nepřibližovali. Zatímco já se utápěl ve svém světě, Richard se chystal zavraždit místní kukačku, která nás očividně pronásledovala a svým ťukáním mu úspěšně lezla na nervy. „Kukačka zkurvená!“
Daleko za vesnici jsme nedošli. Při první příležitosti jsme přešli koleje a našli plácek na poli u jedné maličké toxické říčky. Pamatuji si, že bolest prvního dne byla v mém případě největší. Úsměvné na to, že jsme teprve vyrazili. Byl to takový budíček. Cesta nám ukázala, že se s námi nehodlá mazlit.
Útržek z deníku #1:
1. den, 6.6.18., 19:23
Ztráty jsou docela velké. Oděrků spousta, ramena ani necítíme, a u mě to ještě odnášejí záda. Noha zatím v klidu, ale nevěřím jí.
Ale myslím, že to je i část účelu celé cesty. Prostě být jen sám se sebou… a jít. To je věc, která je teď ohromně vzácná.
20:08
Ležel jsem venku s nohama hore, pod sebou nohavice z mých kalhot a jen jsem hleděl na oblohu, dýchal čerstvý vzduch a užíval si sílu okamžiku. Richard se mě ptal, proč se tak furt tlemím, jestli jsem pořád tak v klidu. Odpověděl jsem, že naopak. Jsem unavený, nohy mě bolí, netuším, jestli jsme to schopní dát. Ale já přece nečekal, že to bude jednoduchý. O tom to přece celé je – překonat se, překročit limity a tuhle šílenost dotáhnout do konce, nebo se o to alespoň snažit. Moje odpověď: Užívám si, jak je to těžký.
Noc byla značně nepohodlná. Ještě stále jsme ale chtěli jít dál. Já fotil úžasné selfie. Nakonec jsem překvapivě spal celou noc jako dudek. S nadějemi, že zítra bude lépe.
DEN 2
Pryč z Kraje
Zrána jsme celí polámaní vyrazili „svěžím“ krokem dál, přes vesnici Borač, kde žije jen pár lidí a největší dominantou je zrezivělý most přes Svratku. U potravin získáváme první přání šťastné cesty od místního chlapíka.
Následoval Doubravník a pak Nedvědice. Na Pernštejn jsme nezašli, pouze jsme nakoupili ohromné množství nezbytných zdravotních potřeb. Brzy jsme vyšli z Jihomoravského kraje na Vysočinu, do Ujčova.
Útržek z deníku #2:
Cesta do Ujčova otřes. Značení po červené totálně mimo – neznačeno na rozcestí, a nakonec vedeno přes neprůchodný houští plný kopřiv, klíšťat a otravných mušek.
Každopádně prvotní nadšení je pryč a střídá jej opatrnost a důkladné plánování.
Zmiňovanými muškami jsou tzv. kloši. Naši úhlavní nepřátelé. Naletí na vás a drží se vás zuby nehty, potvory. Už ani nevím, kolik miliónů jsme jich po cestě vlastně zabili, ale s jejich přítomností jsme museli počítat neustále – připnuté nohavice a nasazená čepice v lese byla samozřejmostí.
V Ujčově nás měl čekat vytoužený odpočinek a oběd. Tyčí se tu krásný podnik, Penzion Zubr, na který je po okolí vyvěšena spousta reklamních cedulí. S radostí jsme k němu dokráčeli… a ve mají čtvrtek zavřeno. To se může stát jen nám (a stávalo se tak pravidelně). Pokračujeme tak do Štěpánova nad Svratkou. Odtud nám zbývalo jen 10 km k přehradě Vír a stanování. Samozřejmě na přehradu nás čekalo stoupání. Ale pohled zespodu na přehradu i z vrchu z ní na okolí stál za to.
Bloudění podél Víru
Svého cíle jsme dosáhli, teď už jenom najít místo, kam složit hlavy. Avšak u Vírské přehrady to může představovat kapku problém. Nohy už nás slušně bolely a nad hlavami se nám smrákalo. Šli jsme kolem přehrady, kochali se úžasnými výhledy, avšak místo stále nikde. Nakonec se na nás však usmálo štěstí. Nacházíme rovný plácek u lesíku, kde teče i menší říčka, kde bychom si mohli zchladit své bolavé nohy. Bereme!
Útržek z deníku #3:
2. den, 7.6.18, 21 h?
Ve stanu někde načerno u přehrady Vír. Absolutní nemožnost najít místo na stanování. Ušli jsme 35 km, 12 hodin na nohou. Jedeme už na totální automat.
DEN 3
Krize
„Víš, jak se to říká: Co tě nezabije, to tě posílí? Pěkná pičovina.“ – Richard, 2018
Do dalšího dne jsme se vzbudili slušně rozbití. Za oblastí přehrady přicházíme do milé vesničky Dalečín. Zde jsme narazili na ty nejmilejší tetky na světě, které nám popřály šťastnou cestu a přinesly i rozkládací židličky před místní obchůdek, abychom se v klidu najedli. Tomu říkám ochota! Rozhodně nám to zvedlo náladu – to jsme teď potřebovali.
Útržek z deníku #4:
3. den, 8.6.18 – 85 km z 260. Na zastávce v Jimramově
Stejně mám ale obavy, jestli dojdeme. Počítám spíše že ne. Ale Hradec je taky pěkný cíl.
Ve velkém vedru jsme pokračovali. A ztráceli se. Zuřili. Při cestě do Poličky jsme spolu ani moc nemluvili. V Poličce jsme hodlali zůstat v místním kempu. Pronajali jsme si malou chatku s postelemi. Už jsme nemohli dál. Demotivace tu byla obrovská, protože jsme poprvé neplnili stanovený plán. Richarda už bolel každý krok – a když mi později ukázal, co to má se šlapkami, musel jsem odvrátit zrak. Neprošlapané boty skutečně nadělají velkou paseku.
Útržek z deníku #5:
3. den, 8.6.18, 16:11
Nejkouzelnější je ovšem na celé této věci změna způsobu našeho myšlení. Dnes jsme ubytováni v malém kempu se skromnými chatičkami 3×3 m, kde je poblíž veřejné WC a nějaké to posezení. Ještě před pár dny bych nad takovou bídnou výbavou takového ubytování s posměchem ohrnul nos – dnes je to však největší luxus. Možnost se vyspat v teple, v posteli, ba dokonce si umýt ruce či se dokonce osprchovat – to jsou věci, kterých se nám teď nedostávalo a kterých si teď neobyčejně vážíme.
Bídu tohoto dne samozřejmě tu a tam protkávaly vtipné epizodky…
Útržek z deníku #6:
3. den, 18:25
Nemám rád časové spínače. Na tento fakt jsem si vzpomněl při své smrtelné koupeli v místních sprchách.
[…]
Komfort místního WC se proměnil v opruz ve chvíli, kdy mi v půlce automaticky zhaslo světlo. Nerad kadím ve tmě. Tak jsem byl otevřen jako v divadle. Naštěstí se mého představení nikdy nezúčastnil.
Více diváků (jednoho) jsem měl při svém akrobatickém kousku ve sprše. Vycházím ze sprchy, podklouzne mi noha… a padám. V hlavě mi běží: ,Do prdele, hlavně se hlavou nemrdni o schodek!‘ Nemrdl jsem se. Jen jsem sebou tupě plácl jako tuleň na zem, což bylo skvělé představení pro mého spolu-koupajícího ve vedlejší sprše.
Nám by ty cesty fakt měli zakázat, jen někam sami vyrazíme, skoro se 100x přizabijeme na každém rohu…
Od rozbití lebeně v koupelně mě tak zachránily nacvičené pády z karate. Alespoň jsem Richarda při té vší bolesti pobavil. Když jsem mu to vyprávěl, zrovna mluvil po telefonu se svojí přítelkyní. Pobaveně jí to tlumočil. Z telefonu jsem neslyšel ani slovo, jen přidušený smích.
Ten večer jsme řádnou regeneraci doplnili vychlazenou dvanáctkou a pizzou. Místní pivko tu stojí jen 19 Kč. Asi se zde usadím a budu tu žít. Když Richard odkulhává na záchod, otočil se na mě jeden ze štamgastů u vedlejšího stolu: „A vy jakože jdete na Sněžku jo?“ Posměšně se začal smát. Ani já tomu tehdy vlastně už nevěřil. Bral jsem to jako poslední pěkný den před odjezdem.
DEN 4
Zmrtvýchvstání
„Kdyby mě teď někdo viděl, tak nevím, jestli by se smál, nebo brečel.“ – Richard, 2018
Útržek z deníku #7:
4. den, 9.6.18, kolem 4:45
Z pohodlného spánku mě probouzí přecpaný žaludek. Pizza, kterou jsme si včera nechali večer do hospůdky dovézt určitě bodla, jen asi trošičku nandala mému zažívání. Tajné vykradení z chatky bylo tedy nasnadě. Stále ještě ale nejsem nejlepší ninja, vzbudil jsem Richarda jen asi 3x.
Ráno jsem pak strávil usazen na lavičce poblíž fotbalového hřiště (které bylo součástí kempu) s myšlenkami na to, zdali zdoláme alespoň těch 100 km. To by byl pěkný výsledek.
Útržek z deníku #8:
4. den, 9.6.18, 21:12. Někde v poli u vesnice Lhůta, pod Vysokým Mýtem
Je na nás bídný pohled. To jsem zjistil při dnešní obědové zastávce – opálený obličej plný akné, zarůstající tváře, rozcuchané vlasy a unavený pohled.
Toto zjištění může znamenat jen jediné – Jo, pokračovali jsme dál.
Pohodlí postele v kempu na nás mělo skutečně blahodárný účinek. Domů jsme nejeli – přeci si nenecháme ujít ten milník 100 km. A co dál? To se uvidí. Už jsme věděli, že se může stát cokoliv, proto jsme nikdy neplánovali příliš dopředu. Říkali jsme: „Nepředbíhejme. Nikdy nevíš, co se může pokazit. Den po dni.“ Sněžka byla stále nereálně daleko.
V neskutečném horku jsme vyrazili dál na sever. Zatímco Richard byl o něco povznešenější, já zažíval svůj vnitřní boj – byl jsem po včerejšku odhodlán jet domů. Moje podrážděnost naštěstí netrvala moc dlouho a po prvních kilometrech se mi ztracený elán brzy vrátil. Prostředí se už příjemně měnilo, tu a tam objevovat nějaká ta fotogenická skaliska či menhiry zabudované podél cest. Putování ubíhalo velmi svižně, což jsem si při psaní do deníku na obědě v Budislavi dost pochvaloval.
Radost jsme si udělali i novými ponožkami, které jsme zakoupili u jedné Vietnamky. Trasu jsme však kapku upravili. Cestu kolem skalních maštal jsme vyměnili za přímější variantu po asfaltce, zato s pěknou Toulovcovou rozhlednou – 35,- na osobu! Lituji tu slečnu, která si tam na pokladně uprostřed ničeho přivydělávala.
Čtvrtý den, aneb den třešní, jak jsem jej pak nazval (byly jednoduše všude), nebyl dnem, kde by se událo něco převratného. Byl však dle mého důležitý, kdy došlo k určitým náladovým proměnám a k určité proměně mindsetu. Najednou jsme byli více opatrní, méně ufňukaní, jednoduše jsme si už dokázali lépe poradit. Tak nějak jsme se oba vzchopili, a ačkoliv jsme byli oba na konci dne opět unavení, už jsme pomaličku ukrajovali kilometry a Hradec Králové se nyní zdál jako reálný cíl.
Také jsme se už tolik nezastavovali. Oběd jsme plánovali spíše ke konci úseku, pití jsme si podávali za chůze, nebo alespoň za pochodu na místě. Odpočinutí noh znamenalo těžší kroky a ztrátu tempa. Netušíme, zdali jsme zesílili, či si na bolest už zvykli, avšak podle našeho mínění to bude spíše druhá možnost. S bolestí rozedřených nohou jsme už počítali. Od chvíle, co jsme vstali až do doby, kdy jsme šli spát. Stala se naší součástí. Dokud se však s ní dalo chodit, bylo to v pořádku.
Na konci dne jsme měli za sebou přibližně 120 km. Z nouze jsme se ubytovali přímo uprostřed pole na křižovatce pod vesničkou Lhůta, která je kousek od Vysokého Mýta. Svítili jsme na celé okolí. Byl tu překvapivě provoz, takže jsme byli poctěni mnoha vyjevenými výrazy projíždějících. Policajti nás naštěstí nenavštívili. V noci nám ku spánku bečeli opodál kozy, a dokonce nás přišla navštívit i zvědavá liška. Ochomýtala se kolem, pravděpodobně cítila zbytky vepřového z plechovky, které jsme spořádali (smrdělo to jako psí žrádlo, ale bůhvíproč mi to chutnalo). Vlézt k nám se ovšem neodvážila.
DEN 5
Ticho před bouří
Ráno jsme se rozloučili s milovaným políčkem a vykročili směrem k Vysokému Mýtu. Nepříznivé předpovědi s deštěm se naštěstí nevyplňují. Samotné Vysoké Mýto pak považuji za jedno z nejhezčích měst, které jsme po cestě navštívili. Centrum opravdu stojí za to. V tu dobu jsme ohromně překročili předpokládaný rozpočet, takže jsem začal horlivě převádět a vybírat finance na horší časy. Zároveň jsme mohli doplnit zásoby i cukry ve formě oblíbených nanuků. Za městem už to bylo „kapku“ horší…
Útržek z deníku #9:
5. den, 10.6.18, 13:31. V Dobříkově v golfovém klubu
Za Mýtem ovšem čekala největší zkouška. Nekonečné lány polí, extrémní horko a rozpálená asfaltka. Vzduch se vlnil v dáli, naše kůže (kterou jsme si zapomněli ráno namazat) se rozpalovala do ruda. V domech opodál nás uvítal polomrtvý psík, který se rozmohl jen na dva štěky, než se rozhodl šetřit zbývající životní energii a nás, dva zmožené, zpocené a rozladěné cizince nechal být. Právě někde v těch těchto končinách jsme někde překročili důležitý mezník – 130 km, což je polovina naší cesty. Ačkoliv jsme se z tohoto úspěchu zatím neradovali, neboť jsme vevnitř tak trochu umírali.
Svůj triumf jsme si uvědomili až v blízké pěkné vesničce, kde jsme se vyfotili při pauze pod stromem. Plus Richard si kromě radosti odnesl i špinavou prdel od hlíny.
Zmiňovanou vesnicí v půlce cesty byl Zámrsk. Povzbuzeni novým úspěchem jsme docupitali do Dobříkova, kde jsme zasedli na oběd do místního golfového klubu.
Velice pěkný podnik s pěknou a příjemnou obsluhou, do kterého jsme se ale absolutně nehodili. Práskli jsme bágly do kouta, zapojili všechny nabíječky, co jsme mohli, a lákali na sebe milion much. Pobzukovaly mi do ucha, zatímco jsem do deníku zapisoval pár řádků (viz výše). Změnou ovšem bylo, že už nám to bylo jedno. I obsluha byla naštěstí velmi chápavá, a tak jsme si s dobrou náladou odnesli i přání šťastné cesty.
To jsme ostatně dostali i o pár metrů dál, kdy na nás od jedné chaty vyběhl jeden mohutný chlupatý pes. Trošku v nás zatrnulo. Majitelka naštěstí ihned přispěchala na pomoc a utečivší zvíře zkrotila. U toho nám poradila cestu kam dál, nabídla vodu i s obdivem popřála šťastnou cestu. Možná se už trošku opakuji, ale skutečně jsme si po cestě vážili každé podpory od místních. A že jí nebylo málo! Byla to vždy ohromná motivace.
Vydali jsme se tak lesní pěšinou dál, do Horního Jelení. Zde mi příval signálu dopomohl k tomu, aby mi naráz došlo 12 podporujících SMS za poslední 3 dny…
Pokračujeme po modré turistické značce směrem do Holic. Tato stezka vede pěkným, mírně kopcovitým lesem. Postupně vidíme tmavé mraky, slyšíme vzdálené hřmění. Přidali jsme do kroku s tím, že tomu snad utečeme. Neutekli jsme.
Na vrcholku kopce uprostřed mýtiny, kde kolem nebylo nikde nic se do nás pustila přívalová vlna deště. Kvapíme pod stromy. Shazuji bágl, zachraňuji, co můžu. Všechno je mokré. Foťák, mobil, deník… Nahazuji pláštěnku. K dešti se nyní přidávají pořádné kroupy, které nám buší do hlavy i rukou, urputně svírající hole. Stromy nás před tou bouří nedokáží ochránit, musíme dál. Lesem se řinuly potoky vody, přes cestu leží vyrvané stromy. V nepromokavých botách se nám utvořili slušné rybníčky, které rozmáčely naše náplasti. Čvachtáme si napříč lesem a chytáme tu i nějaké to klíště. Přichází těžká demotivace. Až později jsem se dozvěděl, že podobné bouře zachvátily velkou část Česka a napáchaly slušný škody.
Když jsme procházeli Holicemi, zvažovali jsme své možnosti. Měli jsme namířeno kempu Hluboký poblíž, ale absolutně jsme neměli ponětí, zdali mají otevřeno. Naštěstí se Richard poptal po cestě jednoho chlapíka. Byl to pan učitel Hojka z Domova mládeže. Ten nám nejen zařídil poslední volné místo v kempu, ale také nám uvařil pořádné hrnky čaje a nabídl přespání na zahradě i sprchu. Opravdu lákavá nabídka, kterou jsme ale museli odmítnout. Posteli se prostě nic nevyrovná. Stejně tak jsme museli odmítnout nabídku odvozu do kempu. To by pak naše snažení postrádalo smysl. Požádali jsme si ale o kontakt, abychom měli kam poslat poděkování a snad i fotky z konce cesty. Doteď jsme velmi vděční za toto náhodné a milé setkání.
Pomalým tempem jsme dorazili do kempu Hluboká, kde jsme se ubytovali v chatě pro 4 lidi za 550,-, na což šla většina mých drobných (částka musela být přesně).
Útržek z deníku #10:
5. den, 10.6.18, 23:31
Dobelhali jsme se do chatky, dali vše sušit, najedli jsme se a šli se koupat. Nutno podotknout, že byla už tma (21:30 tou dobou) a nikde ani noha. Jen dva kulhaví podivíni v ponožkách a drobáky v dlaních. Museli jsme se tomu výjevu sami smát.
Smích nás ale přešel, když jsme zjistili, že automat na sprchu naše drobáky (1,- a 2,-) nebere. Tak jsem zavelel alternativu – umyvadla stačí. Tak jsme se v nich umyli celí. Se smíchem a nadšením. U toho jsem se samozřejmě modlil, aby nás dva naháče u umyvadla nikdo nenačapal. V tomhle ohledu ale zůstalo teď štěstí na naší straně.
Takhle se šetří za sprchy!!!
Před spaním na mě však čekalo další nebezpečí. Při psaní deníku mi přímo do něj seskočil odněkud z vrchu pavouk velikosti ne pro mě úplně příjemné. Takřka ženský výkřik opět pobavil Richarda, který zase jako na potvoru telefonoval s přítelkyní. Opět slyším smích a říkám si, že mě musí mít za úplného blba. Nicméně zmíněný pavouk, nyní mnou zvaný Odula, při mém úleku někam zmizel a už se nikdy neukázal. Neklidná noc.
DEN 6
Aneb z Minas Tirith do Osgiliathu
Se vstáváním jsme si dávali načas. V 10 hodin jsme si sbalili a vyrazili k Hradci Králové. Říkali jsme mu Minas Tirith. Poslední velká zastávka před poslední třetinou cesty a Mordorem.
Začátek naší cesty procházel lesy v okolí Vysokého Chvojna, kde jsme mohli obdivovat místní faunu a flóru. Všude spousta motýlů, nějaký ten slepýš, ale především armáda (!) miniaturních žabiček, která nám hopkala pod nohama. Jenom na cestě jich bylo všude mraky. Nikdy jsem nic takového neviděl. Prošli jsme arboretem a za Chvojnem, kde jsme chvíli obdivovali výběh bizonů, jsme se napojili na takřka nekonečně dlouhou rovnou asfaltku lesem. Byl to pohodlný pochod, ale východ z lesa, který jsme viděli v dáli, jako by se snad věčnost nepřibližoval.
Zastavili jsme se až před městskými lesy Hradec Králové. Hladoví jsme zobali alespoň zbytek Richardových cukrovinek, které tahal s sebou. Krizi s nedostatkem vody nám naštěstí pomohl zažehnat jeden pán (tuším ve vesnici Bělečko), který nám láhve doplnil. Zkoušíme tu i další příchuť ionťáku, který pomocí prášku tvoříme – tahali jsme jich mraky a rozhodně se nám vyplatily. Richard shání přes telefon nocleh, všude je však obsazeno. Záchranou nám byly až Palachovy koleje, které nám slíbily volný pokoj. Myslím, že tu opět velkou roli hrál soucit, že jdeme až z Brna. Paní na telefonu okamžitě starostlivě reaguje: „Tak to nespěchejte, jděte si svým tempem, můžete na nás klidně i pozdě zazvonit a nějak to vyřešíme!“
Městské lesy HK byly fakt krásné. Různé naučné stezky, posezení, obory s daňky, kozorohy, muflony, či divokými prasaty. Rovná asfaltka tu musí být ráj pro všechny inline bruslaře a cyklisty. Bohužel tvrdý povrch nedělá dobře našim chodidlům, která byla v jednom ohni. Nově se připojuje i bolest svalů.
Na oběd jsme se zastavili až kolem 16:30 v krásné (byť drahé) restauraci na konci lesů jen 2 km od našeho ubytování. V tu chvíli máme za sebou 170 km, zbývá už „jen“ 90. Na obědě se navíc ukazuje, jak velký vliv na mě dlouhá chůze skutečně má.
Útržek z deníku #11:
6. den, 11.6.18, 23:19.
Ale moje myšlení fakt už vynechává, až to není pěkný. Jednoduše putuji, filtruji při tom vše, co není podstatné (nebo co můj unavený mozek tak vyhodnotí). Ignoruji servírky v restauracích, nechápu souvislosti, odkývám vše, co se mi řekne.
Do dvou hodin jsme byli v pokoji. Ještě nás čekalo drobné obíhání kolem Hradce, kde jsme kromě supermarketu potřebovali najít i prádelnu. To byl Richardův dost dobrý nápad – neměli jsme s sebou moc oblečení a když už jsme v tak velkém městě, bylo by škoda toho nevyužít. Do prádelny jsme však dorazili pozdě. Brzy přišla slečna s tím, že už se dávno zavírá a ona musí uklidit. Jak se ovšem opět ukázalo, náš bídný stav a lítost dělají divy. Když jsme jí pověděli o naší situaci, nechala nás v prádelně i po zavíračce s tím, že si přivstane a uklidí druhý den. My mohli doprat vše, co jsme potřebovali. Stačilo pak jen zabouchnout dveře.
Zpět na pokoji jsme byli až po jedenácté večer. Plni obav ze zítřejšího dne – jsou hlášeny srážky až 50 mm. Co nejdříve uleháme, neboť musíme uvolnit pokoj do 9 hodin. Při slabém světle z mobilu si tak před spaním píšu poslední myšlenky dne do deníku.
Útržek z deníku #12:
6. den, 11.6.18, 23:19
Achjo. Život vandráka… nebo jak si teď vlastně máme říkat. Ostatní nás nazývají dobrodruhy…. Ale to je pro nás snad až příliš vzletné označení. Vždyť sotva chodíme…
DEN 7
Nejdelší túra může začít
„Takhle se dnes cítím – jako hromada slisovaných sraček.“ – Richard u lisu odpadu poblíž Hradce Králové, 2018
V noci na sedmý den se nám proháněla za oknem bouře. Když mě v noci probudila, nemohl jsem se zbavit další vlny obav – v něčem takovém by se nám jen těžko doháněla ztráta, kterou jsme nabrali v Hradci. K našemu obrovskému štěstí se však počasí zklidnilo. Předali jsme klíče na recepci a vyrazili přes město podél Labe dál na sever, pokud možno co nejdál ke Dvoru Králové. Odhodlání nám nechybělo – vyšli jsme ve slušném tempu 4 km/h, což nebylo vzhledem k naší kondici špatné.
Hradec jsme si samozřejmě procházet nemohli, tak jsme alespoň obdivovali těch pár dominant, které se nám zjevovaly po cestě.
Z centra jsme se dostali poměrně brzy. Brzy se zpevněná cesta kolem hráškových polí proměnila v úzkou pěšinu podél pravého břehu řeky, kde jsme následovali červeně značenou turistickou stezku. Možná jsme ale měli protentokrát zabloudit kapku dál a prodloužit si cestu cyklistickou trasou…
Prokletá stezka
Červená trasa v okolí Skalic a Smiřic podél Labe totiž vůbec neexistuje. Cestu jsme opět museli vyšlapat. Skrz armády komárů, mokrou trávu a kopřivami nad hlavu. Hůlky nepoužitelné, neboť je nebylo kam zapichovat. Byli jsme opět durch. Potom, co jsme si konečně vysušili boty, jsme začínali od znova a opět nám v nich vesele čvachtalo. Naše tempo se samozřejmě při prodírání tou džunglí výrazně zpomalilo. Z trasy nebylo kam sejít. Po levé straně byla řeka, po pravé nekonečné lány nesklizených polí.
Když jsme se konečně prodrali ke Smiřicím, bylo to menší vysvobození. Špinaví a mokří až na kůži jsme u samoobsluhy do sebe hodili energeťáky. Byli jsme naštvaní, ale odhodlání nás už tentokrát neopouštělo. Máme už za sebou 190 km, zbývá jen 70 až na Sněžku. To je přece sranda.
Bohužel smůla se nás ještě chvíli držela, neboť jsme ve vesnicích nemohli nalézt místo, kde bychom se mohli najíst. Všude je zavřeno, mrtvo. První podnik jsme našli až ve Velichovkách ke konci dne. Opětovné zvedání na nohy už bylo horší. Svaly už vypovídaly službu a promočené zvrásněné nohy se snadno prošlapou, kůže se více trhá.
Naštěstí do Dvora Králové vedly pěkné cesty vesničkami a lesy. Ale samotné město… Apokalypsa. Procházeli jsme vylidněnými ulicemi, kde navzdory semaforům, obchodům a dalším znakům velkého města panovalo ticho. Kolem neprojelo jediné auto. Míjeli jsme zasmušilé, oprýskané a rozbité domy, o které se nikdo asi léta nestaral. Atmosféra této části mě opravdu pohltila.
Pochod městem byl však už čisté martyrium. Tvrdý povrch dělal své. Nakoupili jsme jen to nezbytné a plahočili se co nejdál, pokud možno za město, kde ležel náš cíl.
Dvůr si u mě vysloužil přezdívku Osgiliath (kdo zná Pána prstenů ví…). Za celý pochod jsem byl nejvíce unavený právě tady. Opět jsme šli na automatiku, bez zbytečných slov. Už se pomaličku smrákalo.
Po žlutém značení jsme znaveni dorazili k vyschlé studánce za městem. Poblíž ní jsme si postavili ještě za posledního světla stan. Bylo to ohromné místo s nádherným výhledem na okolí, kde se již pomaličku rozsvěcela drobná světélka ve Verdeku a vesnicích okolo. Toho dne jsme ušli přes 40 km a dohnali náš původní plán. Zbývalo už jen 48 km.
DEN 8
Cesta do hor. Přituhuje.
Budíme se před sedmou hodinou. Dnešním cílem je dojít 30 km ke Zlaté vyhlídce poblíž Jánských Lázní, na okraji Krkonošského národního parku (KRNAP), kde už je skutečně přísný zákaz stanování.
Obrovským povzbuzením nám byla krajina okolo. O poznání čerstvější vzduch, rudá hlína, pastviny, hory… a pak ta mrcha Sněžka v dáli na obzoru. Konečně ji máme na očích. Začíná už slušně přituhovat a ochlazuje se. Bundu už nesundávám.
Brzy dorazíme až do města Hostinné. Jde poznat, že se tu cílí na turisty. Nápisy už jsou tu česko-německé, je tu spousta tematických hospůdek, muzeí apod. My se zastavili v restauraci U Bicáka – prostorný podnik plný masivních stolů a přeplácaný různým starým nábytkem, které mají tak možná ještě naše babičky. Rádoby vesnický vzhled narušovala jen obrovská plazmová TV hned vedle vycpané figuríny Krakonoše.
Útržek z deníku #13:
8. den, 13.6.18, 13:07
V Restauraci u Bicáka v Hostinné
Prej mám napsat, že jsem hluchej a Richard mi musí jednu věc říkat 3x. Nezájem, filtruju.
[…]
Zase se nedá zamknout! Nějakej kluk mě otevřel při vykonávání potřeby, přičemž kabinky jsou velmi chytře natolik dlouhé, že se ani natažením noh nezabarikádujete a nezabráníte vniknutí nechtěného přihlížejícího…
Z Hostinného jsme pak bez větších komplikací ke Zlaté vyhlídky. Vhodný plácek pro stan však nikde. Nechtěli jsme provokovat majitele místních ubytoven. Našli jsme si tak místo v poli za jedním stromořadím. Prostor jsme si samozřejmě museli v neposečeném poli poctivě vyšlapat. Tím jsme na sebe samozřejmě nachytali slušnou várku klíšťat, které jsme museli později toho večera vytáčet.
Před spaním jsme si ještě na vyhlídku vylezli – výhled byl ale upřímně nic moc.
Útržek z deníku #14:
8. den, 13.6.18, 21:09
Ve stanu u rozhledny Zlatá vyhlídka
Dalším problémem jsou lidi. Nějaký pár se potuluje kolem našeho stanu. Neukryli jsme se asi nejlíp. Bojím se, že čekají na policajty. To je to nejhorší, co by se nám mohlo stát. Nemáme se kde jinde utábořit a venku začalo mrznout. Všude v ČR se výrazně ochladilo a z veder jsme tak během naší cesty přešli na 13 °C, v noci má být 5 °C. To už není sranda, nemáme se jak zahřát, hlavně Richard. Svůj spánek v mrazu tak ukrátíme a raději vyjdeme co nejdříve. Ať to už dokončíme.
Ten večer nás naštěstí nikdo nevyhnal. Větší problémy nám činila zima – nevzali jsme si teplé oblečení. Klepali jsme kosu.
DEN 9: Na Horu Osudu
Druhý den jsme v 5 hodin sbalili věci ve spěchu, takže jsem ani neměl čas psát deník. Na Sněžku nám zbývalo pouhých 18 km a my byli odhodlaní dojít na ní co nejdříve, abychom pokud možno ještě ten den stihli spoj do Brna.
Od vstupu do KRNAP nás dělil jen kousíček. Prošli jsme kolem Stezky korunami stromů (v té chvíli bylo zavřeno) a brzy nás obklopily nádherné lesy a postupné stoupání. Na poslední úsek jsem se rozhodli následovat žlutou turistickou stezku, která vede přes Černou horu (1299 m.n.m).
Cesta nahoru byla docela „krpál“, u kterého jsme se slušně zadýchali a zahřáli. Už v polovině svahu se za mnou začaly otevírat nádherné pohledy na okolní krajinu. Bohužel nevydržely dlouho – před vrcholem padla mlha.
Prošli jsme tak stezkou, míjejíce mnohá rekreační střediska a horské hotely.
Celkově bylo poměrně zajímavé procházet jinak turisticky atraktivním místem jako je tento mimo sezónu. Hotely, jejich posezení a další atraktivní místa zela naprostou prázdnotou. Stejně tak jsme nemohli počítat s otevřeným občerstvením. Ve snaze naobědvat se jsme vklouzli do jednoho z hotelů. Vyrušili jsme zde pár pěkně upravených hostů při snídani. Dívali se na nás trošičku vyjeveně, co v jejich pěkné jídelně pohledáváme. Ostatně jsme tam neměli co dělat. Poslali nás za majiteli, ty jsme však nedohledali.
Zpocené z náročného výstupu nás při odpočinku postupně začala opět polévat zima. Oblékli jsme se tak nejlépe, jak jsme mohli, a pokračovali. Samozřejmě to, co jsme si poctivě vyšlápli, jsme museli opět sejít. Minuli jsme další rekreační, přes lesní cesty i asfaltky, chvílemi v doprovodu tříd školáků, chvílemi sami v prudkých sestupech ve snaze vyhnout se davům.
Brzy jsme sestoupili na silnici vedoucí do Pece pod Sněžkou. Zde nás čekal oběd před výstupem na tu naši Horu. Všude bylo zavřeno, až na jednu luxusní hotelovou restauraci. Byli jsme tu jako pěst na oko jedinými zákazníky. Obsluha tu je asi zvyklá na jiný, trošku movitější druh klientely.
Na Sněžku odtud v podstatě vedou dvě hlavní stezky – buďto kousek po zelené a pak po žluté přímou cestou pod lanovkami, nebo po modré kolem Obřího dolu po Kavinově cestě až ke Slezské chatě, odkud se jde ještě kousek po hranicích s Polskem po červené Cestou česko-polského přátelství. Zvolili jsme druhou alternativu s tím, že se nad tou první svezeme dolů lanovkou. Musím říct, že to byla dobrá volba.
Kameny vykládaná cesta byla i přes stálé stoupání poměrně pohodlná. Vine se podél vrstevnic a nabízí úžasné pohledy do údolí či na Čertův hřeben naproti. Kochingu jsem si zde užil dostatek. Nejednou jsme se zastavovali, abychom pořídili upomínkovou fotku okolí. Bohužel jsme se postupně dostávali do mraků, které ten den Sněžku obklopovaly. Naše krásné okolí začínalo být s dalším a dalším postupem našim očím skryté. Soustřeďovali jsme se tak více na cestu a možná si tak postupně více uvědomovali, že to docela bolí.
Mně osobně ale více než nohy bolel pohled, kterého jsem se dočkal v okolí Slezské chaty. Zatímco jsme do té doby potkali jen hrstku lidí, kteří se nalehko snažili kopec zdolat, nahoře byla hlava na hlavě. Pokud toto dámy čtete: Sněžka je úžasná antikoncepce. Přijďte to tu navštívit a na děti ani nepomyslíte. Jsou všude. Ani jsme se tak příliš nezastavovali. Richard vyřídil poslední pozdravy po telefonu, o pár kroků dál však naprosto ztratil signál. Od té doby jsme jej již bohužel nechytili.
Pokračovali jsme tak po hranicích dál. Před námi se tyčil pořádný výstup nahoru, do jehož výšin jsme skrz neprostupnou mlhu ani nedohlédli. Celé toto místo je jedna vyhlídka vedle druhé, a já si ty pohledy samozřejmě nenechal ujít. Richarda jsem s jeho svolením a se slovy „Uvidíme se nahoře“ nechal chvíli za sebou (možná lépe pro něj, že si mohl jít chvíli svým tempem) a vyšel napřed, vychutnávaje si pohledy z vyhlídek.
Přesto jsem nahoru první nedošel. Jakmile se přede mou v mlze začal rýsovat vrcholek Observatoře, sestoupil jsem z cesty a chvíli na svého druha počkal. Když už jsme spolu putovali celou tu dobu, měli bychom také dorazit do cíle oba zároveň. Vidina vrcholu jako by vlila Richardovi novou sílu – už si to metl přede mnou. Vycházím poslední schod a dívám se do mobilu. Je 14:22, 9. dne naší výpravy. Najednou ze mě padá veškerá tíha. Richard roztahuje ruce a zakřičí si: „Kurva jo!“ Rodiče s dětmi se pohoršeně otáčejí, nám je to však jedno. My dva kulhaví blázni jsme to fakt došli.
Vytahuji kompakt a odchytáváme nejbližší paní, aby nás vyfotila. Povzbuzuje nás: „Tak se pořádně usmějte, radujte se!“ Asi jsme vypadali dost unaveně, přesto máme na fotkách široký úsměv. Hned na to pořizuji srovnávací selfie nás dvou, podobnou té, kterou jsem pořídil prvního dne. Mám ty dvě fotky rád. Vypadáme skoro stejně, ale cesta těch devíti dnů se do našich obličejů přesto otiskla.
Jdeme na občerstvení, já kupuji dva pohledy (jeden z nich nikdy nedorazí), placku a odznak na bágl (přeci jen je z toho tradice), a hlavně vítězné Radlery. Richard sedí u stolu a živě vypráví, co jsme právě zvládli lidem okolo, kteří jej zaujatě poslouchají. Všude plno dětí, které se sápou po nějakém tom suvenýru… Nezdrželi jsme se dlouho. Cestou na požádání fotíme skupinky lidí, kteří „zdolali“ Sněžku. Vtipné.
Samotná jízda lanovkou byla ta nejlepší v mém životě. Konečně jsem se zas vozil. Jízdenku z ní jsem si založil do deníku na památku. Kochal jsem se okolím, zatímco Richard živě mluvil s německými turisty. Zpět pod horou jsem obvolal své milované, hrdě jim pověděl o našem úspěchu… a pak se spolu s Richardem vydal domů. Cesta domů utekla jako voda, a ještě toho večera jsme byli doma, ani jsme se nenadáli.
Útržek z deníku #15:
9. den, 14.6.18., 16:46
Jednoduše jsme to dali navzdory všem překážkám i pochybnostem. Jen další důkaz toho, že když člověk skutečně chce, může dokázat cokoliv si zamane.
CÍL: BRNO -> SNĚŽKA
(260 km za 9 dní)
– SPLNĚNO.
A co na tom celém bylo přes všechnu tu dřinu nejlepší? Člověk jednou vykročí do neznáma. Vystoupí ze své komfortní zóny a podnikne výpravu, o které dosud jen snil. A v té chvíli, při těch strastech, ve svých myšlenkách a dle svých činů konečně poznává, kým skutečně je. Překoná sám sebe a naučí se radovat z maličkostí. Nikdy jsme neváhali vypíchnout jakoukoliv, byť malou, ale přesto pozitivní věc – pěkné počasí, menší bolest, pěknou cestu, hezký pohled.
Toto jsou ta nejlepší zjištění, která může člověk mít. Když jsem dorazil domů a pomaličku kulhal ulicemi s obrovským batohem na zádech, věděl jsem, že jsem špinavý, neupravený a celkově vypadám bídně. Ale v té chvíli jsem měl hlavu hrdě vztyčenou.
3 komentáře