Nízké Tatry

Výprava: Nízké Tatry (zájezd CK Alpina)

Nízké Tatry – po cestě hrdinov

Trek nabízený od CK Alpina měří cca 60 km a trvá všehovšudy 4 dny. Sestává z celodenních tůr po hřebeni Nízkých Tater s ubytováním v horských chatách. S různorodou přírodou a nádhernými výhledy vede i přes vrcholek Chopok (2024 m.n.m) či nejvyšší vrchol Nízkých Tater, Ďumbier (2043 m.n.m.). Jedná se o cestu, která ve mně zažehla první nadšení po cestování…

 

Zvolit Nízké Tatry jako destinaci pro náš výlet nebyla obtížná volba. Je to blízko, je to cenově dostupné, a ne až tak fyzicky náročné. A protože plánování není moje silná stránka, postupně jsme se dostali k cestovní kanceláři Alpina, která podobné zájezdy pravidelně pořádá.

 

DEN 1

Cesta na místo

Sraz byl u autobusu. Na Zvonařce v Brně, nástupiště č. 26. Jedu já a moji dlouholetí přátelé, Karel a Andrea. Na nástupiště dorazíme jako první. Čekají zde jen průvodci Pavel a Ladislav. Sympatičtí chlapíci s pevným stiskem. Pořizujeme společnou fotku a já si plním předsevzetí napsáním prvních řádků do svého zbrusu nového deníku.

Nízké Tatry – Brno, skupinová fotka při odjezdu
Já, Andrea a Karel. Připraveni vyrazit.

 

Útržek z deníku #1:

24.5.18. Cca 13:45

Dnes jedeme s Karlem a s Andreou do Tater. Má první náročnější turistická tůra. Cestovní horečka funguje na plné obrátky, a deprese z toho, že bych se měl učit na státnice, se neustále připomíná.

Jsem fakt zvědav, co bude. Anďa už fotí, Karel už žere… a já píšu, myslím na holky a moje nervozita stoupá. Vlastně je tak vše při starém.

 

Brzy se k nám připojuje zbytek účastníků zájezdu. Postupně si je všechny prohlížíme. Zatím je neznáme, avšak já si uvědomuji, že dost možná již brzy nebudou někteří z nich pouhými cizinci. Má domněnka je správná. Z rozpisu mám sedět s Karlem, Andrea má sedět s cizí slečnou. Ale protože jim křením, jsem bez okolků přesunut na vyhnanství já. Co nevidět přichází vyjevená blondýnka, která dle rozpisu čekala jinou společnost. Poznáváme Pavlínu. Sedli jsme si rychle, a protože bylo moc fajn nebýt také jednou křenem svým přátelům, brzy jsem ji do naší skupiny adoptoval.

u hranic Slovenska
Momentka nás čtyř na benzínce u hranic. Ostatní se smějí, proč musím vše fotit. Já si ale chci tuto chvíli zapamatovat.

Cesta pak probíhala v klidu a bez zdržení. Náš průvodce Laďa se ukazuje jako sympaťák – automaticky nabízí tykání a obchází autobus, aby si se všemi popovídal. Po cestě jsme měli možnost přestávky na benzínce při hranicích se Slovenskem, kde jsme mohli utratit své první kapesné. Zatímco Andrea aktivně odskočila do Billy opodál, já zapisoval do deníku první dojmy. Už teď jsem věděl, jak moc mi budou tyto klidné pomíjivé chvíle vzácné.

Večer jsme dorazili na místo. Naší první chata byla v pohorské osadě Liptovské Revúce. Okamžitě jsme si zabrali pokoj pro 4 lidi, vybalili si, nechali si vyměnit prasklou žárovku a povečeřeli něco málo ze svých zásob. Je 21:30. Já samozřejmě vytáhl svou extra dlouhou štanglu lovečáku, které jsem se tak přejedl, že jsem ji nechtěl už po zbytek zájezdu vidět. Naštěstí jsme si šli spravit chuť do místní hospůdky. Pivo tu mají české a nebýt té hovorové slovenštiny a eura, bylo by vše jako doma. Příliš dlouho jsme však neflámovali.

 

DEN 2

První výšlap

 

Útržek z deníku #2:

2. den, 25.5.18, 6:30

Ze spánku mě vytrhává ševelení děvčat a Andreino zběsilé česání. Ranní shon na sebe nenechá dlouho čekat.

V pokoji je dusno. Spal jsem tak maximálně 4 hodiny. Duchna si to odskákala a byla odhozena stranou. Právě mám za sebou nejvíce komfortní noc ze všech…

Na WC se čekají klasické fronty. Naštěstí jsem bleskově zareagoval a vydobyl si své očistné právo před ostatními. A přitom jsem si uvědomil, že mi prošly čočky. Riskovat zánět očí nehodlám.

 

Nízké Tatry – ubytovna
Výhled z našeho pokoje. Před ubytovnou se shromažďují první výletníci.

Ráno v kuchyni bylo veselo. Všichni se živě spolu baví, komentují si své zásoby. Získávám první zájemce o salám. Náš průvodce Laďa nám oznamuje, že je tu každoročně více a více medvědů. Nízké Tatry jsou jimi slušně posety, aktuálně je jich tu kolem 2600 – v této oblasti více než lidí. Laďa tak nosí na batohu karabiny, které o sebe rachotí. Jsme poučeni o tom, abychom se, pokud možno, drželi ve skupinkách alespoň 5 lidí. Do deníku píšu poslední vůli.

Tatry – den 2, výšlap

Brzy po snídani nasedáme do autobusu, který nás doveze kousek do Hiadeľského sedla (1099 m.n.m). Vytahujeme a nastavujeme trekkingové hole. Pája okamžitě zjišťuje, že má jednu rozbitou. Odkládá jí tedy do zpět do zavazadlového prostoru a od teď si musí poradit s jednou. Pro mě je chození s holemi velkou premiérou. A než jsem se s nimi naučil správně chodit, kapičku mi překážely.

Navzdory svému názvu, hned zpočátku nám Nízké Tatry předhazují smrtící výšlap. Brzy jsme ocenili naši vybavenost. Chvílemi nám bylo horko, chvílemi pršelo… a tak jsme tu a tam zastavovali, střídavě navlékali a zase sundávali různé vrstvy oblečení.

Okolí se z lesů postupně mění na planinu pokrytou mechy a keři, po které se nahoru vinula příkrá kamenitá cesta. Výhledy mě ohromně bavily, a tak jsem vyrazil dopředu, abych je měl čas zachytit. Brzy jsme dorazili na vrcholek Prašivá (1652 m.n.m.), další zastávka.

Nízké Tatry – Prašivá
Moje skupinka na vrcholu Prašivá.

Nízké Tatry

V tuto chvíli jsme se vyškrábali na hřeben, po kterém se klikatila cesta dále na vrchol Veľká Chochuľa (1753 m.n.m). Jednalo se o tzv. Cestu hrdinov, kterou jsme následovali po většinu zájezdu. Při chůzi na nás brzy padla neprostupná mlha. Na vrcholku Veľká Chochuľe však bylo dostatek času doplnit palivo. Dali jsme zavděk tatranskému čaji, který Karel tahal s sebou. Moji medicínu, slivovici, nikdo (docela pochopitelně) nechtěl. Takové prohřátí přišlo vhod, neboť jsme brzy měli otestovat nepromokavost našeho oblečení a bot, když se na nás při cestě dál spustil prudký déšť. Počasí bylo ten den jednoduše pestré.

Rozcestníky (které tu v horách místo kilometrů udávají čas) ukazují cestu dále přes Latiborskou hoľu (1648 m.n.m.) a Ďurkovou (1750 m.n.m.). Tuhle část cesty si pamatuji jen matně. Byli jsme v zástupu jeden za druhým. Karel šel přede mnou a já s hlavou skloněnou (aby mi nepršelo do obličeje) jen následoval jeho kroky. Neobdivoval jsem tak širé okolí, jen jsem sledoval, jak se navlhlá měkká půda pokrytá mechem propadá pod Karlovými kroky. Déšť naštěstí netrval příliš dlouho. A už se naštěstí navzdory nepříznivým předpovědím nikdy nezopakoval.

Nízké TatryMá levná nepromokavá bunda se osvědčila. Bohužel to schytal mobil, který jsem nestihl včas schovat. Poté fungoval jen chvíli. Andrea už tak v suchu bohužel nezůstala. Naštěstí se ale mlha brzy roztrhala a nám se opět naskytly krásné rozhledy. Půjčuji Páji jednu ze svých holí a jdu napřed. S radostí předbíhám své přátelé a (k jejich velkému „nadšení“) je fotím na pozadí okolní přírody. Trošku jsem je tím iritoval, přeci jenom při prudkém výstupu člověk nebývá úplně fotogenický. Přesto si myslím, že svoji schopnost pózovat zvládli dobře i ve ztížených podmínkách.

 

Útulna Pod Ďurkovou

Nízké Tatry – Útulna Pod Ďurkovou
Útulna Pod Ďurkovou

Brzy jsme dorazili do útulny Pod Ďurkovou, ve které jsme měli další nocleh. Při prudším sestupu jsem zde poprvé ucítil ostrou bolest v levém koleni. Zkrotil jsem tak nadšení a trošičku zpomalil.

Při vstupu do chaty odkládáme hole a přicházíme do hlavního prostoru. Až si naše oči přivyknou šeru, které zde panuje, vidíme malou místnost přecpanou různými lavicemi a posezením. Je tu příjemné teplo. Ze stropu visí sušený čaj a opodál i oblečení, které si tu po dešti osušují návštěvníci chaty. Přecházíme místnost, zouváme si pohorky a vystupujeme nahoru do podkrovní noclehárny. Po celém prostoru jsou těsně vedle sebe rozesety ve třech řadách matrace. Udělali jsem dobře, že jsme přibalili špunty do uší. Strop je pokryt izolací, jediným zdrojem světla je tu malé okno. V noci se tu vyplatí mít čelovku, pokud nechcete po cestě na někoho spícího šlápnout.

Čelovky jsme okamžitě využili i při výpravě na záchod. Ten tu ve formě místní kadibudky pro dva (ačkoliv ji vždy používal jen jeden). Jediným zdrojem vody je tu ledový horský potůček kousek od chaty. Ten byl při našem příchodu dosti využíván, takže než jsme mohli s Karlem otestovat naši otužilost, museli jsme stát několik dlouhých minut zády než se v něm spoluúčastnice zájezdu vycábraly. Následná ledová sprška ale za to stála.

Sice mi pak nějaký zlosyn sežral večeři a já si musel požádat o novou, ale jinak se pak zbytek dne nesl v příjemném a přátelském duchu.

 

Útržek z deníku #3: 

2. den, 25.5.18, po 19:00

Je to takový bezprostřední, což se mi svým způsobem líbí. Je tu teploučko, máme tu slovenské pivko Urpier z plechovky a mají tu super přírodní čaj. Skvělý na navození příjemné atmosféry. Všichni se bavíme. Hlavně na můj účet.

 

Brzy jsme šli spát. A rozhodně jsme ocenili ty špunty do uší…

Mapa 2. dne – z Korytnica-Kúpele na útulnu Pod Ďurkovou. Cca 23 km, 10 hodin cesty.

 

DEN 3

Ranní výstupy

 

Útržek z deníku #4: 

3. den, 26.5.18, někdy kolem 9. Na vrcholku kopce Chabenec.

Snad po cestě neusnu. Včera v noci bylo veselo. Rozlučka se svobodou po slovensku. Borovička hrála a já si užíval naštvaný výraz Páji, kterou to evidentně velmi urazilo. Každopádně jsem naspal tak maximálně 4 hodiny.

 

Nízké Tatry – Útulna Pod Ďurkovou
Pohled od chaty (fotil: Pavel Brozik)

Nízké Tatry – Útulna Pod ĎurkovouZ naší skupiny jsem usnul jako poslední a budil se jako první. Spánek mi tu dělá obrovské problémy. Byl jsem tak velmi rád, že si můžu jít zrána protáhnout trošku nohy. Připojuje se i Pája, která se budí vzápětí. Ráno a okolí chaty za to přivstání skutečně stojí. Sedli jsme si na lavici před chatou, nasávali čistý vzduch a kochali se okolím. Nejradši bych tam takto meditoval napořád.

 

Nízké Tatry – Chabenec
Moje skupinka ve 3. den zájezdu na vrcholku Chabenec.

Za chvíli se ale probouzí k životu i zbytek chaty, který se postupně s ospalostí trousí tam a zpátky mezi chatou, záchodem a potokem. Brzy jsme opět všichni usedli ke skromné snídani a čaji. Ihned poté se vyráží na další úsek cesty. My čtyři jsme se rozhodli jít dopředu. Před prvním kopcem jsme sešli z původní cesty a střihli si to trošku strmější pěšinou. Koleno se zatím drží, což je pro mě jasné znamení, že se nemusím držet zpátky a opět chvátám nahoru jako první.

Nízké Tatry – ChopokNa zbytek zájezdu jsme počkali až na kopci Chabenec (1955 m.n.m), kde sepisuji první řádky dne (viz. výše).

 

Další zastávkou jsou Kotliská. Hned za nimi leží Dereše, kde začínají zelené planiny mizet pod četným kamením. Pevné kamenné cesty vedou až na vrchol Chopok (2024 m.n.m.). Lze tu také tu a tam narazit na sníh. K jednomu jsme kousek sestoupili, abych si s radostí postavil malého sněhuláčka.

 

Bolesti začínají

Chopok
Rotunda na vrcholku hory Chopok

Po cestě při jednom z prudkých sestupů opět cítím bolest v koleni. Bohužel jsem na něj příliš nedbal při výstupu na Chopok, kam mimo jiné jezdí i lanovka a panuje tu na rozdíl od hřebenovek čilý turistický ruch. Nahoře nás čekala delší přestávka, přičemž jsme pak opět vyšli napřed směrem na Ďumbier (2043 m.n.m.).

Při prvních krocích z Chopoku začaly vazy v koleni výrazně protestovat. S tím klesla při cestě na Ďumbier i moje příznačná nadšenost. Moje skupinka brzy mé strasti odhaluje, neboť má zamlklost přeci nemůže být normální. I když mi nebylo moc dobře, chtěl jsem zůstat pozitivní. A chtěl jsem na tu mrchu Ďumbier ještě vylézt, ačkoliv je tam výstup nepovinný. Po cestě kapku zbloudíme a s Pavlínou jdeme tak trošku okolo, zatímco Karel s Andreou se strategicky vracejí a nalézají správnou cestu. Tak jako tak se všichni scházíme a společně ten kopec zdoláváme.

Ďumbier
Na vrcholku Ďumbieru

 

Vrchol nízkých Tater

Vrcholu Ďumbieru vévodí masivní kříž, u kterého se všichni fotí na památku. Nemůžeme samozřejmě zůstat pozadu. Karel zde dále využívá svých parkourových dovedností a vylézá na mohylu poblíž. Hlavně že z ní dokáže i slézt. Já bych tam asi nikdy nevlezl.

Chata M. R. Štefáníka
Chata M. R. Štefáníka

Sestup byl pro mě náročnější, než jsem myslel. Andrea mi s prosbou nabízí svoji hůlku, což razantně odmítám. Její starost byla vskutku dojímavá a potěšila mě, ale nenechal jsem se zviklat. Já tomu říkám tvrdohlavost a rytířská ctnost, Andrea to nazývá přebujelým egem. Tak či tak to doklepáváme po značené cestě, která sestává z několika balvanů podél srázů (občas to jako cesta ani nevypadalo), až na chatu M. R. Štefánika, kde jsme ubytovaní. Krásná a dobře vybavená chata s opět krásným výhledem na okolí. Hodně rychle mi tu otrnulo, takže jsem se odvážil i na krátkou procházku na blízký kopec. Při návratu zpět jsem ovšem seznal, že jsem dosáhl dnešního limitu, neboť vylézt či ještě hůře slézt po schodech byl pro mě obtížný úkol.

Nicméně večer na chatě byl opět příjemný. Plný živé konverzace a odporného vína za 10 . Nejlépe to řeší Karel osvědčenou kombinací Kofola, rum. Tentokrát jsme spali v pokoji po 8 lidech. A netuším, zdali tomu napomohla únava či zmíněné víno, ale tato noc byla zatím nejlepší. Nikdo nechrápe. Spal jsem jak dudek.

Mapa 3. dne – Z útulny Pod Ďurkovou, přes Ďumbier, na chatku M. R. Štefáníka. Cca 18 km, 8 hodin cesty.

 

DEN 4

Sestup do civilizace

I dobrý nerušený spánek mi však nebrání v tom, abych se budil brzy. Kolem páté beru deník a zapisuji dojmy z předchozího dne. Chvíli na to se čile budí Andrea, a až o dlouhou chvíli později ostatní. Balíme věci na závěrečný pochod přes Panskou hoľu (1635 m.n.m), Kumštové sedlo (1550 m.n.m.) a Lajštroch až do sedla Čertovica (1238 m.n.m.), kde na nás bude čekat autobus. Celé to vychází na tři hodiny cesty, což je pro mě příznivá zpráva. Při chůzi dolů z patra na snídani dělají schody stále problém.

Při snídani mi Laďa zapůjčuje obinadlo na zpevnění kolene, což mi rozhodně pomohlo. Před odchodem zakupuji pylovou tyčinku (je hnusná) a placku s logem chaty, které si připínám na batoh. Asi z toho udělám tradici a vždy si v závěru připnu na batoh něco, co mi bude danou výpravu připomínat…

Nízké Tatry – den 4
Okolí posledního dne

Po celou cestu jsem se držel spíše vzadu. Milé paní, které šli vzadu se mnou mě nahlas litovaly: „Mě to bolí i za něho!“ Zjistil jsem, že nepřijímám lítost dobře. Většinou mě to naopak vybudí k akci s tím, že mě přeci nikdo litovat nemusí. Zatvrzele a chvatně jsem sestupoval.  V jednu chvíli i předbíhám moji skupinku a lezu si na nejbližší kopec pro pěkný výhled. Poslední den výpravy si chci jednoduše užít a nějaká noha mě nemohla zastavit. Brzy jsem se s ní naučil „zacházet“ a tahat ji za sebou tak, abych ji zatěžoval co nejméně.

Okolí za to totiž stálo. Planiny, prudké srázy a kamenitý povrch střídá zem porostlá mechem a drobnými jehličnany. Opět se objevují pěkné fotogenické lesy, kde by se ti medvědi přeci jen už mohli zase potulovat. Raději se starám o chůzi a každý krok, nepořizuji tak moc fotek. Raději si ty pohledy snažím zapsat do paměti.

Celá cesta tak ohromně utekla a než jsme se nadáli, už jsme sestupovali do Čertovice. Dáváme si věci do autobusu. Odevzdávám Laďovi obinadlo a s povděkem přijímám masti od ostatních výletníků. Čeká nás poslední oběd slovenských specialitek – objednávám beraní guláš, Andrea s Pavlínou halušky s bryndzou a Karel jede opět na jistotu se svíčkovou. Jen zaplacení v místní restauraci vyžadovalo určitou dávku trpělivosti, neboť obsluha nedokázala náhlý nápor turistů zvládat.

Mapa 4. dne – Z chaty M. R. Štefáníka do sedla Čertovica. Cca 8 km, 3 hodiny cesty.

 

Doma

Cesta do Brna pak utekla jako voda. Špinaví procházíme obchodním střediskem. Galerie Vaňkovka jako by byl i za ty pouhé 4 dny úplně jiný vesmír. Klid střídá ruch, čistý vzduch střídá vzduch těžký, plný smradů i nepřirozených vůní. Na nádraží se loučíme s Pájou. O tom, že se ještě setkáme nepochybujeme. Přeci jen když už jsme ji adoptovali, tak si ji už necháme.

Byly to jen Nízké Tatry na 4 dny. Na Slovensku, kousek za humny. I přesto si však odnášíme plno zážitků. Po cestě domů mám jasno. Takové cestování mě baví. A s Alpinou budu rozhodně počítat na dalších výpravách:)

Další střípky z naší cesty ve videu. Autor: Tabia.cz

2 thoughts on “Výprava: Nízké Tatry (zájezd CK Alpina)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *