Santiago de Compostela už mám na dosah. Než se k němu ale dostanu, čeká mě ještě spousta úsilí. Definitivně opouštím společnost ostatních poutníků a jdu sám. Čas mě tlačí a čeká mě jak únava, zima a nepřízeň počasí, tak i hořká pilulka v cíli. U Santiago de Compostela se nade mnou stahují mračna.
Kapitola 3: Zklamání pod věžemi
Tohle nikdy nebyl a neměl být příběh o tom, jak jsem se stal pravým poutníkem. Ačkoliv mě místní oslovují „peregrino“. Nejsem pobožný, mám batoh plný výbavy, slušný mobil, internet a kreditku v kapse. K pravému poutníkovi mám dle mého názoru daleko a nehodlám se za něj označovat. Tohle je pouze příběh o tom, jak jdu pouť a poznávám sám sebe.
DEN 8 – z Redondely do A Cancela (29 km)
Buen camino!
Dnes mě čeká loučení – musím přidat a ujít trošku delší úsek. Sedím na snídani se Soňou a Týnkou v albergue, zápasím s automatem na kafe a svojí nerozhodností. Svůj odchod chystám tak dlouho, až najednou vycházíme opět spolu. Holky nasazují slušné tempo, a tak putuji ještě kousek s nimi.
Na cestě je opět plno poutníků a nad hlavami se nám zatahuje. Pro jistotu nasazuji nepromokavou bundu. Cesta opět vede lesními cestami i podél silnice. Jsou zde pro poutníky i stánky s kávou, které se těší značné popularitě. Pro horký kalíšek a nějaký ten suvenýr či razítko do kredenciálu (ano, i stánky při cestě mají své vlastní) se tu stojí slušná fronta.
Po krátkém úseku jdu ještě s Týnkou mrknout na pobřeží u Peirao de Arcade. Zase po několika dnech vidím moře s vědomím, že jej zase nespatřím až do cíle. Pro poutníky kráčející Pobřežní portugalskou cestou běžný výjev, pro ty z centrální varianty je ale pohled na moře velkou odměnou. I přes zamračenou oblohu a ledovou vodu má toto místo ohromné kouzlo.
S oběma děvčaty se naposledy loučím o chvíli později u restaurace v centru. V loučení dobrý nejsem, avšak žádných velkých proslovů nebylo třeba. S objetím přeji holkám „Buen camino!“, otáčím se na patě a vyrážím dál. Vybavím si slova, která mi řekl Jesen – „nikdy se neohlížej“. Dávám si sluchátka do uší a ani jednou se neohlédnu zpět.
Do Pontevedry
Chmurné a chladnější počasí mě provází celý den. Jako by odráželo moje rozpoložení. Překračuji mosty, procházím vesničkami, rychlým tempem šlapu lesní cestou do kopce předbíhajíc všechny poutníky před sebou. Chci využít svůj dnešní čas naplno, abych se dostal pokud možno co nejdále. Nutno ale podotknout, že se rozhodně jedná jeden z těch hezčích úseků cesty, ačkoliv se u něj možná trošičku zadýcháte.
„Ty se sem jednou zase vrátíš. Na camino. Nemám pravdu?“
– stánkař u camina
Když mě naučeným českým pozdravem zdraví španělský stánkař a prodává mi náramek pro štěstí, po pár slovech na mně vidí, že už jsem pouti propadl. A když mi oznámí, že se vrátím, musím jen s úsměvem přikývnout – nemám o tom nejmenší pochyby. Podobných menších zastávek je tu více, nezastavuji však na nich.
Útržek z deníku
A tak cesta pokračovala. Před Pontevedrou byla překrásná. Vine se takřka nekonečně kolem říčky poklidným lesíkem s prastarými stromy ověnčenými révou. Příjemná cesta plná mostíků a výhledů. Nejde její krásu zachytit.
V Pontevedře drobná přestávka. Nohy už mi vypovídají službu. Ale jít musím. Je chladno a cesta za městem už tak pěkná není. Spíše tak bloumám.
Už se sotva táhnu. Zatímco většina poutníků se asi v Pontevedře zastaví, já tu pobývám jen chviličku na oběd a pivo u kraje města. Pak si opět nasazuji batoh a pomaličku opět vyrážím s nadějí, že to na ubytování nebude dlouho trvat. Pokud však budete mít možnost ve městě zastavit, učiňte tak. Může se pochlubit spoustou památek – a třeba takový Convento de San Francisco (viz galerie níže) mi vyrazil dech. Takových památek tu najdete určitě více.
Z posledních sil do albergue
Mým dnešním cílem se stává A Cancela – malé albergue ve vesničce uprostřed ničeho asi dalších 10 km od Pontevedry. Místo zde zamluvit nejde a další ubytování je údajně až o nějakých 7 km dále, popř. až v Caldas de Reis, což je další oblíbená zastávka mnoha poutníků.
Na cestě se již s poutníky nesetkávám. Předpokládám, že se schovali před chladem v kavárničkách Pontevedry, kterou nechávám za zády. Minu odbočku na tzv. spirituální cestu (Espiritual).1 Pokračuji centrální cestou. Měl jsem obavy, že bych to přes spirituální nestihl do cíle včas. Správností svého rozhodnutí jsem si jist nebyl, nicméně na volbu trasy neexistuje správná odpověď. Postupně ukrajuji kilometry (dostávám se na hranici 60 km od cíle), ze silnic procházím opět lesy, až najednou před sebou vidím spásný nápis nasprejovaný uprostřed silnice: Albergue.
Jako doma
Vcházím do skromně vyhlížející místnůstky, kde je natlačený stůl, několik židlí a gauč. V rohu příjemně praská oheň v kamnech. Ohromují mě však zdi okolo – vévodí jim obrovská malba Španělska a Portugalska, na které je nespočet nápisů a drobných vzkazů. Poutníci, co sem přišli, za sebou nechávají kousky zpráv, zaznamenávají na obrovské mapě své domovy, píšou motivační zprávy. Zdi jsou jimi pokryté odshora dolů.
Otočí se na mě několik usměvavých hlav. A mezi nimi jeden free ovousený kostnatý „hipík“ s jiskrou v oku. Poznávám místního majitele, Jorgeho.
„Ahoj. Mám pro tebe špatnou a dobrou zprávu. Ta špatná – už je plno. Ta dobrá – můžeš tu zůstat. Budeš ale spát se mnou v mém pokoji.“
– Jorge, majitel albergue
V hlavě mi blikne plán útěku. Nevím, jestli Jorge zpozoroval můj děs v očích, nebo mé pošoupnutí se směrem k mému batohu s náhlým odhodláním vyrazit na další túru. Rychle se jal vysvětlit drobnosti. Jeho pokoj je jen další velká noclehárna, jen bohužel bez postelí, s matracemi. Kvůli tomu po mně nechce žádné peníze – můžu albergue darovat, kolik chci. To stejné se týká večeře. Je tu společná, můžu se připojit, zaplatit za ni mohu tolik, kolik uznám za vhodné. „Pivo je v ledničce, obsluž se sám, peníze házej do kasičky támhle. Hlídat tě nebudu. Tady jsme jako rodina, věříme si.“
Bittersweet symphony, this life…
Chvíli sedím venku a odpočívám. Vzduchem se nese jen drobné cinkání zvonkohry a tlumená hudba z rádia vevnitř. Za chvíli opět přichází Jorge s jednou slečnou v patách, ukazuje na mě a povídá: „On je taky Čech!“ Představuje mi tak Katku. Po chvíli se vracím do společenské místnosti psát deník. Píseň od The Verve, Bittersweet Symphony, dokresluje mé dnešní celkové pocity. A pak mě naopak rozesměje píseň Take on Me od od A-ha – ostatní spolu se mnou začínají pět tuto píseň společně. Samozřejmě si nejvíce užíváme refrén s extrémními výškami, které nedokážeme utáhnout.
Před večeří se ještě zastavím u mé matrace. Zdravím Katku, která tu odpočívá, a chvíli si se smíchem povídáme. Se zdravou dávkou ironie si vyměňujeme své zážitky i pocity z camina.
„Na caminu jsou jen samí Češi a Němci. Asi máme největší mindráky.“
– Katka
S úsměvem na tváři se vracím do společenské místnosti na večeři. Byl jsem nadmíru spokojený – podobné společné večeře plné smíchu a konverzace bývají na caminu běžné, mně se však nepodařilo podobné zúčastnit. Až do dneška. Poznávám poutníky různých věků i zemí – příjemnou dvojici postarších Polaček (byly nadšené z toho, že jsem Čech), pár Thajců, Australanku i další Němku. Na jména jsem se ani neptal, nebo si na ně jednoduše nevzpomínám.
Samozřejmě jsem nevěděl, že další chmury přijdou. Ale jak se zpívá v té písni od The Verve – život je prostě občas trošku hořkosladký.
Útržek z deníku
Došlo i na příjemnou večeři. Zelená polévka, zapečené brambory, zelenina. Super večer jako vystřižený z filmu. A tak si říkám – možná se vlastně tak špatně nemám. Skutečně každý den je další velké dobrodružství.
… hlavně když se o vás otírá nějaká hrozně zvědavá Němka.
Po večeři jsem se rozhodl, že se nezúčastním procítěných vyprávění životních osudů a raději půjdu na kutě. Po mafiánsku „zalehám na matrace“ a sbírám energii na příští den.
DALŠÍ DEN NA DALŠÍ STRÁNCE! >>
Vysvětlivky – DEN 8
1 Spirituální cesta
V této chvíli se pobřežní a centrální varianty cesty setkávají. Hned za Pontevedrou však čeká další rozhodnutí – můžete pokračovat v cestě centrální, nebo Espiritual – spirituální. Ta vás povede místo přímou cestou na sever na jihozápad podél pobřeží. Je o něco delší než cesta centrální, mnohdy označována jako náročnější i hezčí. Má dokonce i zajímavý twist – část z ní musíte absolvovat na lodi. Kolik stojí vstupné a jak často jezdí vám neporadím, neboť nemám tu zkušenost. Ale je to údajně zážitek.
2 komentáře