Portugalská svatojakubská cesta (část 4)

Poslední část, poslední dny mé Svatojakubské cesty. Santiago de Compostela je za mnou, nyní mířím do Fisterry, na takzvaný Konec světa. A jak šlapu poslední kilometry, má cesta se konečně dočkává zakončení, které si zasluhuje.

Kapitola 4: Na Konec světa

Předchozí kapitola: Zklamání pod věžemi

DEN 12 – z Negreiry do Olveiroa (33 km)

Mlžné ráno

Budím se po sedmé, dokonale odpočatý. Postele vedle mě již zejí prázdnotou. Poutníci se vytratili jako duchové, zpět na svou cestu.

Nespěchám. Balím si věci a procházím prázdnými chodbami ubytovny. Kuchyně i jídelna jsou vylidněné, všude ticho. S nově nabytým klidem snídám a píšu si do deníku. Během chvilky se také pomaličku vytrácím do mlžné Negreiry.

Ulice rovněž zejí prázdnotou. Vycházím z města a obdivuji vše kolem. Tichá příroda ponořená v mlze získává zvláštní, mystickou atmosféru, ve které nebylo těžké upadnout do příjemné melancholie.

Netrvá dlouho a skrz lesní cesty přicházím k první ceduli Albergue. A kde je albergue, tam je většinou i jídlo. Odbočuji z cesty a stoupám po schůdcích k malé kavárně. Už jsou zde u kávy usazena poutnická ranní ptáčata. Mlha se rozplývá a po několika dnech opět přichází sluneční svit. V kombinaci s citronovým koláčem a kávou má na mou náladu přímo zázračný účinek.

Přes kraj A Coruña

O dvě hodinky později a několik kilometrů asfaltovými silnicemi později opět sedím na zadku. Jsem u albergue Orueiro ve vesnici Vilaserio. Zastavuji neustále, nikdy totiž nevím, kolik budu mít příležitostí se opět najíst.

Objednávám si Bocadillo¹, německé pivo Erdinger, koukám na poutníky okolo. Stále je tu spousta nevyřčených příběhů. Za chvíli sem zaparkuje jeden poutník s vozíkem. Na sobě pouze kraťasy a kožený postroj. Táhne za sebou svůj povoz a v něm svou zničenou krosnu. Místo aby svoji cestu vzdal, někde bůhvíjak sehnal vozík a tahá ho s sebou až na Konec světa. Opálený do hněda a sedřený usedá opodál a zvědavým uším vypráví své zážitky. Tohle jsou teprve příběhy! A camino je jich plné. To je to skutečně fascinující. Ne kultura. Nebo památky. Krásná příroda. Ani to boží jídlo. Jsou to lidé a jejich cesty.

Útržek z deníku

Pokračuji dál do kopce. Je to teda o něco náročnější než běžně. Brzy se mi naskytl pohled na jezero Encoro Da Ferrenza. A kam se člověk podívá, tam vidí na obzoru po okolních kopcích roztroušené větrné elektrárny. Jsou tu teď všude. Stejně jako zemědělské oblasti a závody plné kravínů.

Při líčení cesty do deníku opět sedím po pár kilometrech u dalšího piva a zákusku (já vím, ta kombinace…). Neustále něco mlsat a popíjet je má oblíbená kratochvíle. Vyhřívám se na slunci na zahrádce. Poslouchám štěbetání místních děcek a zdvořile s mávnutím oplácím pozdrav od jejich maminky, která mi zdálky s jemným „Ola!“ přeje pěkný den. I po tolika kilometrech si připadám skutečně odpočatý. Skloním se nad deník a s úsměvem si poznamenám.

Život je tu takový hezky prostý. Takhle si představuji odpočinek.

A prostá byla i má další cesta. Skoupá na velká setkání a velké události. Jen španělský venkov, camino a já. Jak jsem si večer tohoto dne zapsal:

Není to tak družné, ba ani dobrodružné. Ale je to uklidňující. A to jsem, myslím si, opravdu potřeboval.

Převýšení je tu vyšší než obvykle a slunce mi praží do zátylku. Po cestě trhám eukalyptové listy a žmoulám je v ruce. Ohromně voní. Vzpomněl jsem si na Soňu a Týnku, taky si je trhaly. Cpu si eukalyptem plné kapsy s odhodláním dovézt nějaký domů.

Žádná velká města tu nenajdete. Celou dobu procházíte jen venkovem, bez otravných dálnic. Proto mě až zaskočí, když už před sebou vidím Olveiroiu.

Skutečně skromné albergue

Poutník by měl být člověk skromný. A myslím, že albergue v Olveiroia, kde zůstávám, tomu stoprocentně odpovídá. Prázdné kamenné místnosti a jednoduché palandy. Jedna zásuvka, jeden záchod, jedno umyvadlo a jedna sprcha v místnosti vedle. Toť vše. Ale stačí to. Protože majitel není až do večera k sehnání, zabírám si omylem postel v asi nejrušnější místnosti, kde se uvelebilo pár statných chrápajících chlapíků.

Po zaplacení ubytování se seznamuji s Američankou (jejíž jméno netuším) a Němcem Davidem. Omladina tu evidentně k sobě tíhne, vrstevníků je v této části cesty už méně. Slečna mě s úsměvem zve na pokoj, kde je údajně prázdno. David, který se (ne)nápadně motá okolo a okukuje pěkné děvče se s nadšením přidává do konverzace a přijímá nabídku místo mě. Já s úsměvem odmítám s tím, že už jsem zabydlený. Společnost v tuto chvíli nevyhledávám. V klidu sedím dál na lavici před ubytovnou, poslouchám hudbu, masíruji si nohy a ošetřuji svoje puchýře.

Odcházím spát brzy se špunty do uší v pohotovosti. Zítra absolvuji úplně poslední den pochodu. Fisterra, Konec světa a konec mé cesty.

DALŠÍ DEN NA DALŠÍ STRÁNCE! >>

Vysvětlivky – DEN 12

¹ Bocadillo

Bocadillo je v podstatě španělský sendvič. Podává se snad všude, snad kromě restaurací. Jsou tu však rozdíly od běžných sendvičů – v bagetě a plnění. Bocadillo je skoupé na majonézy, omáčky, okurky. Spíše je naplněno masem, tuňákem, sýrem, chorizem, omeletou… Samozřejmě opět existují variace podle toho, v jakém regionu Španělska se nacházíte. Více na: https://www.thespruceeats.com/sandwich-vs-bocadillo-3083603 (cit. 13.9.2019). Za sebe musím říct, že je to dostupná pochoutka, které se navíc slušně najíte.