DEN 11 – ze Santiago de Compostela do Negreiry (20 km)
Zpět na další pouť
Noc si pamatuji jen velmi letmo, dost však na to, abych se za sebe pořádně styděl. Vyčítavé pohledy rozespalých tváří v albergue ráno daly jasně najevo, že jsme včera svým opilým povykem překročili hranici slušného chování.
Nehorázně jsem se zřídil. Namísto vnitřního uspokojení z dokončené pouti ve svatém městě nastupují výčitky. Podobně hluční lidé se poutníky označují za tzv. turegrino1 – to je někdo, kdo narušuje „auru“ svatojakubské cesty. Přesně tímto jsem být nechtěl.
Tak jsem až dopoledne desátého dne s těžkou hlavou opět vyrazil na cestu. S obrovským vděkem, že tady ještě má cesta nemusí končit. Jsem totiž v Santiagu včas, a tak mohu jít ještě dále do Fisterry, jak jsem chtěl. Mám další pokus. Dojdu až na Konec světa, dokončím svoji pouť správně a pak se do Santiago de Compostela vrátím a stihnu vše, co jsem napoprvé nedokázal. Proboha, vždyť já se ani v tom shonu se sháněním ubytování nešel podívat dovnitř samotné katedrály…
Opět svítá na lepší časy
Brzy opouštím ulice Santiaga de Compostela. A za nimi čekají nové patníky ukazující cestu. Tentokrát však ukazují směrem k obci Fisterre. Dalších 90 km.
Na cestě mám skutečně klid. Potkávám jen pár lidí – většinou se jedná o velké skupiny poutníků-turistů, kteří jdou opačným směrem. Čítají okolo 20 lidí. Batohy s sebou žádné nemají. O jejich cíli vypovídají jen hřebenatky pověšené kolem krku. Kromě nich však na cestě nikdo není. I vesničky jsou kromě restaurací liduprázdné.
Stále mám ze závěru poutě špatný pocit. Klid mi však dává prostor na přemýšlení. A jak tak přemýšlím, putuji zamlženým venkovem a kocovina ze mě pomaličku vyprchává, mraky nad mou hlavou se trhají a opět jimi po dvou dnech prosvitne slunce. V myšlenkách se vracím až na začátek.
Portugalsko, 3. den
Jdu Portugalským venkovem, rozjařený a plný nadšení. Plný energie. Camino stále beru jako pohodlný výlet. Slunce už pomaličku vychází. Slyším jen zvuky našich kroků v prašné cestě a slabé ťapkání kachen na břehu. Otáčím se zpět k mostu Ponte D.Zameiro. Vedle stojí Jens se svou ikonickou baretkou na hlavě a s uculením praví: Tamto už si nefoť. Nikdy se nedívej zpět. Už je to pryč. Dívej se tamtudy, před sebe. Ten most je krásný, to je pravda, ale z této strany, odkud si ho fotíš, jsi jej nikdy nepřešel. Pak se ale nahlas zasměje. „Ale je pravda, že odtud vypadá skvěle. Udělám taky jednu malou výjimku.“ Vytahuje z kapsy svůj kompakt a fotí si tu scenérii také.
Španělsko, 10. den
Pousměji se. Never look back. Ta slova by měly někam vyrazit pro všechny poutníky. Je dobře, že jsem na začátku cesty poznal tolik lidí a převzal od nich tolik příběhů, zkušeností, pohledů na život. Protože teď je v závěru, kdy putuji sám, mohu využít, a snad i předávat dál. Něco se ve mě přepne. Přichází rozhodnutí za sebe převzít zodpovědnost. Přestávám se litovat. Přestávám řešit prkotiny. Nastupuje obrovská motivace a vnitřní klid.
Tohle je ten vyrovnaný stav mysli, ke kterému jsem chtěl dospět už před Santiagem.
Jak se říká…
„Příchodem do Santiago de Compostela tvá pouť teprve začíná.“
Pro mě to platilo stoprocentně. Další úseky cesty jsem si začal neobyčejně užívat. Měl jsem správně nastavený režim, mé nohy si na zátěž zvykly a v okolí se začaly otevírat neobyčejně krásné scenérie.
Negreira
Dlouhé silnice z kopce a do kopce opředeny výhledy na hory okolo vedou do Negreiry, mého cíle. Sotva popadám dech. To stejné se dá říci i o paní přede mnou, která se na chvilku zastaví. Procházím kolem a s úsměvem ji zdravím. Dobře jsem udělal – paní prošla camino několikrát a okolí znala jako své boty. Nasměrovala mě do obchodu i do slušného albergue.
Jdu negreirskou ulicí se sáčkem ovoce a snídaní na zítra, když vtom slyším: „Peregrino! Peregrino!“ Paní z blízkého albergue na mě mává. Lákala si své zákazníky. Bohužel já už měl namířeno ke konkurenci. Je však zajímavé, jak moc je to tu jiné. Před Santiagem jsem se bál o postel, nyní jsou však albergue volnější. Tohle nebyl jediný případ. A tak si říkám, že tohle je ono – takto by to mělo na pouti vypadat.
Albergue San José pak svému doporučení dostálo. Bohatě vybavené a s vlastní příjemnou zahrádkou, kam se můžu o samotě posadit. Psát si deník, poslouchat hudbu. A později i prohodit pár slov. A takto končila jedna velká etapa. Vyrazil jsem na novou pouť. Oficiálně jsem již nekonal Portugalskou cestu. Nyní jsem byl na Camino de Fisterra.
Jedna z nejkrásnějších částí celé Svatojakubské cesty měla teprve začít.
Další, poslední epizoda již brzy! Poslední poutnické kroky mě zavedou až na Konec světa a zpět do Santiago de Compostela. Dejte like facebookové stránce Den po dni!
PŘÍBĚH POKRAČUJE – KAPITOLA 4: NA KONEC SVĚTA
1 Turegrino
Mezi poutníky tak trošku hanlivý výraz. Turegrino je antiteze „peregino“ – poutníka. Jedná se o spojení výrazů „turista“ a „poutník“. Mezi pereginem a turegrinem bývá nevraživý vztah. Význam a užití se může drobně lišit. Ve zkratce je ale turegrinem ten, kdo splňuje alespoň jednu z možností: a) buď „podváděl“ – tzn. cestu si zkrátil, nechal se svézt, b) je konzumní – bydlí v hotelech apod., c) svým chováním ruší – je hlučný, budí ostatní poutníky, není dostatečně uctivý a pokorný.
2 komentáře