DEN 9 – z A Cancela do Padrónu (30 km)
Vstávám brzy. Dnes mě čeká chlad, venkov, vinice a asfalt. Cíl leží 30 km přede mnou v Padrónu – poslední zastávce před Santiago de Compostela. Následuji jednoho z poutníků a zacházím si asi o kilometr mimo camino. Naštěstí se brzy napojuji zpět.
Náhlá bouře
Procházím Caldas de Reis. O této běžné zastávce poutníků vám mnoho nepovím, vůbec jsem se tu nezastavoval. Přecházím místní malebný most, když začnou padat první kapky. Pořádný slejvák ale přichází až o dalších 5 km dále. Míjím poutníky, kteří čekají na konec přeháňky skryti pod nejbližšími stromy. Zaháním myšlenku se k nim přidat a putuji rychlým krokem dál. Později toho trochu lituji.
Bouře udeří naplno. Během několika sekund jsem promočený na kůži. Hřmí. Pokračuji rychle dál v dobré víře, že moje pláštěnka na batohu vydrží. K silnému dešti se přidávají drobné kroupy, které do mě začínají nemilosrdně bušit. Naštěstí jsem na kraji vesničky Carracedo. Zapadnu do nejbližší autobusové zastávky, sundávám promočený klobouk (už nikdy pak nedržel tvar) a kontroluji batoh. V tom se přiřítí asijský pár, se kterými jsem večeřel předchozího dne na albergue. Jsou durch, přesto mi věnují přátelský úsměv. Ukazuji jim naproti na kavárnu Esperon přes ulici. Míříme přečkat bouři tam.
Má minuta slávy
Když si jdu k baru pro razítko do credencialu, zastaví mě jeden chlapík a ptá se, zdali si může můj poutnický průkaz půjčit. Zdráhavě souhlasím. Přivede mě před větší skupinku lidí u stolu. A já zjišťuji, že se jedná o průvodce, který tu provádí turisty, a já jsem jeho rekvizita.
„Vážení! Tady to je Ivo. Je to poutník, který míří do Santiago de Compostela. Je na cestě už několik dní, jde až z Porta.“ Podává můj průkaz lidem okolo stolu. Ti si jej předávají, se zájmem obracejí v ruce, uznale přikyvují a za okamžik se dočkám i potlesku. Ačkoliv se mi pýchou dme hruď, trošku se zastydím – asi netuší, že okolo nás sedí asi půltucet dalších poutníků, kteří jdou klidně až z Lisabonu.
S větrem v zádech do Padrónu
Po dešti jsem opět vyrazil na cestu. Za Carracedo ještě stojí za zmínku kostel, který si tu vyfotí každý poutník. Hloučky lidí se u něj zastavují. Ačkoliv tato stará fotogenická budova ověnčená palmami ani nemá na mapě jméno, s jistotou ji pozná asi každý, kdo portugalskou cestou kráčel.
Dále pokračuji v takřka meditativním stavu. Zastavím se jen na chvíli v městečku San Miguel. Společnost však nevyhledávám, posedávám mimo kavárny v ústraní. Až u Padrónu potkávám jednu mladou dvojici, která se se mnou dává do řeči. Společně přecházíme most do města. Znenadání mě nárazový vítr skoro odfoukne stranou do silnice. Vítr s deštěm byl natolik silný, že silniční most přecházíme jen pomaličku, pevně se držíme hrazení. Slečna za mnou mi zachraňuje hole, které vítr vymaňuje z popruhů. Dvojice pak odbočuje, následují jinou skupinu. Snad tam měli ubytování, protože šli špatně a na moje mávání nedbali. Obecně však po tomto dni musím upozornit – nenásledujte slepě ostatní poutníky. Na hůře značených úsecích se tu bloudí běžně. A třeba v té bouři si zacházet nechcete.
Po menší potyčce s bankomatem (dochází mi hotovost) se dostavuji ke svému Albergue Corredoiras. A že se jedná o luxusní záležitost. Máte tu i soukromí díky závěsům u postelí, máte vlastní zásuvku, dokonce vám tu vyperou, vysuší a donesou prádlo k posteli.
Útržek z deníku
Toto albergue je tak nepřirozeně čisté… Každý tu má svoji kukaň. Cítím se u trošku izolovaně. Mluví tu na mě jen pár z Nového Zélandu. A paní jsem asi i stihl urazit, když jsem ze slušnosti odmítl nabízené víno…
Odmítání ze slušnosti se v mnoha zemích nenosí, spíše naopak. Proto přijímejte laskavosti, když jsou vám nabízeny. Nikdo tu pak se mnou nekamarádí, a tak vyrazím na průzkum města. Kvůli siestě se však k jídlu dostanu až v 19 hodin. Po cestě potkávám Katku, která bydlí v albergue vedle. Doporučí mi restauraci poblíž. Žel opět o Padrónu nic nevím a místní známou specialitu, padrónské papričky,1 nevědomky ochutnám až o stovku kilometrů dál. Svůj den tak zakončuji u steaku a piva. Poslední den před Santiagem.
DALŠÍ DEN NA DALŠÍ STRÁNCE! >>
DEN 9 – Vysvětlivky
1 Padrónské papričky
V originále pementos de Padrón je místní specialita, které je slušně známá i po světě. Podává se jako patas – předkrm. Jsou to malé zelené papričky smažené v oleji a posypané solí. Mohou vás slušně zaskočit – většina z nich je sladká, ale pozor, tu a tam se mezi nimi mohou objevovat pálivé. Pálivost jednotlivých papriček závisí na množství slunce a vody, které se jim dostává při růstu. Nikdy tak nevíte, co ochutnáte.
2 komentáře