DEN 10 – z Padrónu do Santiago de Compostela (24 km)
Poslední kroky Portugalské cesty
Vstávám ještě v noci. S sebou také budím i pár ostatních poutníků, kteří vyrážejí a mizí ve tmě.
Putování ve tmě, jak jsem si otestoval druhého dne s Jensem, má něco do sebe. A jsem rád, že si jej zopakuji přímo v tento den. V žaludku mi leží podivná tíha, očekávání, v hlavě cítím podivnou rozporuplnost. Už dnes spatřím věže katedrály Santiago de Compostela. Sen několika tisíců lidí a cíl, ke kterému proudí poutníci každý den z několika světových stran. Místo, na které denně při cestě myslíme, ke kterému se upínáme. Ačkoliv jsem se na Santiago těšil, přeci jen i cesta je cíl. A má cesta má brzy skončit. Zvládl jsem při ní vše, co jsem chtěl? Tím jsem si v tu chvíli nebyl vůbec jistý.
Vůbec nespěchám. Zatímco předchozí dny jsem polykal kilometry, dnes se jen courám. Vnímám poslední kroky cesty, dýchám zhluboka, ale Santiago se i tak nevysvětlitelně rychle přibližuje. Brzy si nechám orazit povinný počet razítek v zastávkách u cesty. Teď už mám nárok na to získat compostelu, pokud svůj kredenciál odevzdám v poutnické kanceláři.
Útržek z deníku
5 kilometrů před Santiagem – 11:50
Asi poslední zastávka před tím, než stanu pod věžemi Santiago de Compostela. Zvláštní pocit. Ještě před odjezdem se mi to zdálo skoro jako nereálné. A teď jsem tady. Nikoho jsem v závěru cesty nepotkal. Ale to nevadí. Jel jsem sem sám, není nic špatného tak dojít i do cíle.
Brzy se dostávám na kraj města. Opět prší. Odbočuji na menší zacházku alternativní trasou přes blízkou vesnici – jedná se však o poslední záchvěv, poslední snahu cestu prodloužit.
Ruch v ulicích sílí. Opět se napojuji na hlavní tepnu camina. Přecházím silnici, zamžourám do ulice přede mnou… a vidím ty věže.
Ani nedýchám. Všechny svaly okamžitě přestávají bolet. Jako v hypnóze jdu věžím vstříc, nehledě na déšť, před kterým se ostatní snaží skrýt pod deštníky či v blízkých kavárničkách. Dostávám se k pravé zdi budovy, stačí ujít pár kroků…
A jsem tu.
Radost a smutek
Polije mě obrovská, nepopsatelná zima, která nemá s počasím nic společného. Naskočí mi husí kůže a veškeré myšlenky se scvrknou jen do nějakého opojného hypnotického stavu. Mám ztuhlý úsměv na rtech. S očima přilepenýma na katedrálu Santiago de Compostela popocházím po náměstí. Tam a zpět. Rozhlížím se kolem sebe. Vnímám skutečně naplno, všechny vůně, pocity a vjemy. Vidím rozjařené tváře. Vidím nadšené turisty, vidím radostné poutníky. Objímají se, radují se, smějí se. V zástupech se tu pod deštníky prochází lidé ze všech koutů světa a dychtivě si fotí selfie. Po náměstí projíždí místní turistický „vláček“. Snažím se pomíjivé okamžiky a nálady nasát, ukrást si je také pro sebe. Ano, jsem tu, dokázal jsem to! Ušel jsem 230 km, poznal dvě země, potkal spoustu lidí a navázal tolik přátelství. Přesto po chvíli opojného štěstí nastupuje smutek. Tady Portugalská cesta končí.
V Santiagu na vás nikdo nečeká s mávátky. Neprojdete přes špalír, nikdo vám nebude třást rukou a plácat vás po rameni. Nedostane se vám žádného uznání – ještě aby ano, vždyť každou minutu přijdou na náměstí nové skupinky dojatých poutníků. Santiago není žádné zázračné místo, kam dojdete a váš život bude najednou jiný. To pravé vítězství si musíte vybojovat v sobě. A to já v té chvíli nedokázal. Po radostné zprávě domů, po vyfocení několika fotek a po dlouhých minutách stání v dešti jsem začal pod věžemi cítit jen hořké zklamání z pocitu nenaplněnosti.
Podobné rozčarovaní čeká na nejednoho poutníka.
Konec dne v Santiago de Compostela
Mířím do poutnické kanceláře pro svoji compostelu. Řadím se do nekonečné fronty. Čekáte i hodiny. Několik poutníků se ani nedostane do budovy samotné, musejí čekat venku v dešti. Když jsem u přepážky osloven, jaký byl účel mé cesty, nedokážu jej vysvětlit. Dostávám tak důvod spirituální. Opět žádné blahopřání, které vídáte ve filmech. Všechno je to jen formalita. Ukaž kredenciál, vymáčkni se, další!
Později zjišťuji, že jsou úplně plné snad všechny albergue. A já si žádné nezamluvil. Nakonec místo sháním – musím se však pořádný kus cesty vrátit až na kraj města. Tam beru postel a usedám do kuchyně. Poznávám tu fajn skvadru lidí sestávající z Němce, Britky a celé rodiny Slováků. Večer nabral rychlý spád. Alkohol a skupina Slováků je kombinace, proti které jsem neměl šanci.
2 komentáře