Portugalská svatojakubská cesta (část 4)

DEN 13 – z Olveiroi do Finisterre (31+ km)

Poslední den pouti začíná

Útržek z deníku

Vstal jsem něco po šesté, jak jsem zamýšlel. Sebral si svoje věci a zmizel z místnosti. Vše jsem si balil až venku. Trošku neohrabaně, mohl jsem si sbalit v teple kuchyně a ne venku na ulici u kamenné lavice, ale co už. 

Vyrazil jsem o něco později. Slunce teprve vycházelo.

Nechal jsem se pohltit atmosférou. Nemohl jsem si představit hezčí místo pro poslední den své cesty. Okolní kopce jsou pohlceny do narůžovělého světla vycházejícího slunce. Všude je klid. Kráčím opuštěnou stezkou a sleduji, jak se po mé levici rozevírají pohledy na snovou kopcovitou krajinu.

Brzy dorazím k malému bistru. Vcházím dovnitř objednat si snídani.  Od baru na mě mrkne usměvavá Američanka ze včerejška. Oplácím pozdrav a snažím se o objednávku u číšnice. Bohužel v této oblasti se už anglicky moc dobře nedomluvíte. Číšnice jen bezmocně spráskne ruce, když zjišťuje, že neumím ani slovo španělsky. Ale nakonec se domluvíme.

Zatímco se před bistrem cpu sendvičem, Američanka vyráží napřed. Ještě před odchodem se se mnou domlouvá, že na mě počká někde po cestě, že půjdeme spolu. Nebudu vás napínat – už jsme se nikdy neviděli. Pravděpodobně jsem ji někde minul, podobně jako Jeana-Phillipa na začátku mé cesty.

Cesta k moři

Brzy opět vysvitne slunce a okolí se zabarví do zlatova. Konečně opouštím klikatou asfaltovou silnici a pokračuji pěknou štěrkovou cestou. A jak postupuji, rozevírá se okolo mě nádherná krajina pokrytá zelení, mechem, keři, jehličnany a různobarevnými květy – vévodí tu zelená, žlutá, oranžová a růžová. Jedná se o dlouhý a poklidný úsek v přírodě, který je pro mě velkou odměnou.

Brzy přicházím k rozcestníku. Můžete se vydat buďto vlevo do Fisterry a na Konec světa, nebo vpravo do městečka Muxía¹. Já však mám rozhodnuto už dlouho. Jde se do Fisterry.

Ohromná modrá plocha začíná prosvítat na obzoru velmi záhy a já nemůžu zbavit ohromné radosti. Mám moře opět na dohled! Co moře, oceán! A že je to nádherný a majestátní pohled, jak scházíte z kopce a před vámi se rozevírá klikatící se břeh. Po pravé straně pak spatříte město Cee, do kterého camino dále vede.

V samotném centru města to žilo. Hromady stánků, hromady lidí. Trošičku šok po několikakilometrovém pochodu přírodou. Ve snaze vyhnout se davům se trošičku ztratím, a tak se pohybuji především pomocí GPS. A nutno říct, že jsem si udělal úplně zbytečnou zacházku. Byl jsem tedy rád, když jsem se konečně dopachtil ke kraji města a opět se napojil zpět na značenou cestu.

Poslední kroky do Fisterry

Pomalu ale jistě na mě doléhá únava, Fisterra jako by se ale stále nepřibližovala. Vidina osvěžení a hlavně radosti z moře vyžadovala sundání bot a procházku po nejbližší pláži. Když jsem tedy capkal po pláži Praia de Estorde, byl to pocit plný zadostiučinění pro mě i mé nohy. Vypadá to, že už dostávají pořádně zabrat.

Bohužel jsem si moc nepomohl. Lajdácky jsem si nevysypal písek z bot. Drsná zrnka písku mi v následujících kilometrech udělají z noh v botách paseku.

Funím do kopce lesní cestou a opět vidím člověka. Zdravím jednu mladou paní, co jde okolo. Ta mi povídá: „Ty teda jdeš pěkně rychle!“ První věta a pochvala, už teď je mi sympatická. Poznávám Eriku. Příjemná Maďarka, která mi dělala chvíli společnost. Spolu jsme šli podél pláže až do samotné Fisterry a obdivovali ty pohledy na oceán. Na kraji města se pak srdečně loučíme. Bylo to krátké, ale příjemné setkání.

Poslední zastávka

Fisterra je příjemné město. Parádní pro turismus, ale stále má svou identitu a nepostrádá svou vlastní specifickou atmosféru. Pláže pod městem jsou obsypány lidmi, v kavárnách je příjemně rušno. Vidím mnoho poutníků – ačkoliv jsem jich po cestě zase tolik nepotkal, sem se slétávají jako mušky.

Koukám na mapu a mířím do Hostelu Oceanus. Zamlouvám si postel o patro výše. Pyšní se tu poměrně pohodlnými buňkami s vlastní zásuvkou a skříňkou. Z ložnice je pak pěkný výhled na oceán a okolí. Zatímco mám batoh dole ze zad, chvíli přemýšlím. Mám se vydat k majáku už nyní, nebo až večer? Kvůli tradici² bych se musel k majáku dnes dvakrát. Moje nohy byly jeden velký puchýř a maják je od města vzdálen ještě přes tři kilometry. Mám chuť po více než 30 kilometrech cesty ještě dvakrát chodit k majáku a zpět?

Odpověď asi znáte. Chci. Musím to dokončit. Okamžitě. I za cenu toho, že mi upadnou nohy. A svůj batoh si beru i se všemi věcmi s sebou. Odmítám jej nechat na albergue. Stejně tak nevyměňuji boty za pohodlnější sandále. Ne. Svou pouť dokončím se svými břemeny až do posledního metru. Žádné zlehčení.

A tak zase jdu.

K majáku na Konec světa

Brzy opouštím kraj města. Prožívám každý krok. A to nejen kvůli bolesti. Koukám na oceán, v hlavě záblesky všech lidí, zážitků a poznání, které jsem tu na Camino de Santiago zažil.

Jeden pán mě po cestě zdraví: Buen camino! Najednou mě přepadá smutek. Je to asi poslední přání šťastné cesty, které dostanu. Po tomto dni si klidně mohu sundat hřebenatku – symbol poutníka na cestě – ze svého batohu.

Kráčím dál, dávám nohu před nohu. Až vidím ten maják přímo před sebou. Vyrojí se přede mnou turisté, kteří okukují místní obchody se suvenýry. To mě však absolutně nezajímá. Jdu po silnici dál kolem parkoviště a už ho vidím – poslední patník mé cesty s nápisem 0,00 km. Došel jsem na konec. Už není kam dál jít.

Jakmile si u patníku vybojuji mezi turisty svou fotku, mířím dále kolem majáku. Scházím po malých schůdcích dolů a dále po kamenitém terénu co možná nejníže k úplnému cípu kontinentu. Usedám na kámen. Chvilku žiju, koukám, a pak vytahuji deník.

Útržek z deníku

16:05

Tak jsem tu. Na Konci světa. Na Finisterre. Místě, o kterém jsem jen snil. Ale sny se občas plní, o tom jsem se už přesvědčil. Ačkoliv vám u toho cvakají foťákem Němci, kteří si své štěstí jednoduše koupili. Ale tu pravou hodnotu nezískali. 

Konečně obroda?

Přede mnou se rozevírá širý oceán. Je ticho, slyším jen svůj dech, šumění vln narážejících do skalisek pode mnou. Pravidelně, nerušeně. Čas se jakoby zastaví. Je to chvíle plná rozjímání, únavy, i pýchy. Sedím na kraji kontinentu a pociťuji, že jsem dokázal něco ohromného. Ne pro ostatní, ale pro sebe. Právě jsem se překonal, byl jsem tím člověkem, kterým jsem se chtěl stát. Sám sebou. Nebyl to přerod, který jsem očekával v Santiago de Compostela. V někoho schopného, sebevědomého… jiného. Až teď jsem si uvědomil – to, jaký jsi stačí, i přes všechny tvé pochyby.

Žil jsem sen. V Santiagu jsem cítil smutek a zklamání, nyní přichází naopak štěstí a naplnění. I když pěkně bolestivé a unavené. Dlouho ještě sedím s pohledem upřeným na obzor. Poté vstanu, utrhnu kytičku, co čouhá mezi kameny, založím ji do deníku na památku, a pomaličku stoupám zpět k majáku. Zvládl jsem to.

Teď už se mohu jen vrátit

Hlady šilhám, nikde však není prostor k tomu, abych se posadil. Prodává se tu spousta cetek s tematikou poutníků a camina, kupují si je však hlavně turisté, co sem přijedou autem na dovolenou. Vycházím na vyhlídku, věším boty na batoh, obuji žabky (slast!), naposledy se ohlédnu na oceán, a kulhavě belhám zpět na ubytování.

Útržek z deníku

Plný dojmů jsem dokulhal zpět do Oceanus Hostelu. Tam jsem potkal Dani. Hezkou Němku, co si meditovala na posteli naproti. Zeptal jsem se, kde mají otevřeno na večeři, a přitom jsme prohodili pár slov. Dozvěděl jsem se o pláži Mar de Fora nedaleko odsud, což by mohlo být další dobré místo na pozorování západu slunce jako alternativa k majáku. Líbilo se mi to. V oceánu jsem se nikdy nekoupal a nahoru se mi už znovu nechtělo.

Plán na večer byl tedy jasný. Zaplatil jsem si pračku a šel prozkoumávat zákoutí Fisterry a místní kuchyni. Protože mi nikdo nerozumí, máchám rukama nohama, usmívám se a ukazuji na náhodné položky v jídelním menu. Konečně tak ochutnávám padrónské papričky a maso na galicijský způsob. Něco tak slaného jsem dlouho neměl.

Dlouho tu nebyl žádný trapas…

Když se vracím do albergue, zdraví mě veselý majitel. Přátelsky mě plácá po ramenou a dává mi slevu na pračku. Možná toho pak litoval. Ve chvíli, kdy otevře sušičku s mými čerstvě vypranými věcmi, začnou z ní vylétávat drobné zuhelnatělé kousky čehosi. Za chvíli místnost zaplní výrazný zápach. Pan majitel na to kouká, já s ním a chvíli mlčíme. Přichází moment ticha a rozmýšlení, čeho jsme právě svědky. Všude je z těch divných kousků poměrně bordel. Pak se na mě majitel otočí a praví: „Ty sis zapomněl eukalyptus v kapsách, že?“ S hrůzou jsem si uvědomuji, že má pravdu. Předchozího dne jsem si jím nacpal plné kapsy, když jsem ho ponořen ve svých myšlenkách fetoval po cestě do Olveiroi. Překvapeně krčím rameny, že absolutně netuším, jak se to mohlo stát. Majitel se jen pousměje, vidí moje rozpaky. Tak se to muselo uklidit a já se mohl propadnout hanbou. Už se o tom nebudeme bavit.

Po trapásku byl čas vyrazit. Ale neznám cestu. Ptám se majitele. Ten okamžitě všeho nechá a jde mi vysvětlit cestu ven na ulici. Tam ukazuje směr a vysvětluje každou zatáčku.

Naše rozsáhlé plánování slyšela i jedna starší Němka usazená opodál. Přišla ke mně s tím, že by šla na pláž ráda se mnou. Souhlasil jsem. A tak jsem poznal Susan. Susan byla ženská od rány, velmi upovídaná. Svižně si to rázovala přede mnou a vlastně mě na tu pláž sama dovedla. Což je vlastně štěstí, protože já mezitím složitý popis cesty od majitele albergue úplně zapomněl.

Nejkrásnější moment

Když dorazíme po dřevěné stezce na pláž Mar de Fora, můžu si oči vykoukat. Oceán prudce naráží o písčitý břeh. Kolem pláže se tyčí mohutná skaliska. Zapadající slunce zlatě osvětluje okolí. Susan se usazuje na deku a já se procházím po břehu. Bosé nohy mi omývá ledová voda Atlantiku a já v tu chvíli nemůžu být spokojenější. Susan mi pak navrhuje, ať se jdu vykoupat. Vždyť jsem u oceánu poprvé. Prý mě u toho vyfotí, ať mám památku. Nadšeně souhlasím. Strhávám ze sebe triko, odhazuji mobil a peněženku na deku a běžím do vln. Že si s nimi není radno zahrávat poznávám vzápětí, kdy mě jejich síla málem odhodí zpět na břeh. S úsměvem od ucha k uchu se otočím směrem ke Susan. Ale nikde ji nevidím…

Deru se z vln a mžourám po okolí. Brýle jsem sundal a prd vidím. Brzy Susan nalézám o pár metrů dál po pláži. Překotně vysvětluje: „Chtěla jsem tě vyfotit, ale zrovna se vyvalila ta veliká vlna a všechno vyplavila.“ Ukazuje na mokrou deku a svou mokrou tašku. „Schovala jsem ti tvé věci, snad jsou v pohodě.“ Vytahuji z tašky peněženku, mobil, brýle, kompakt… Všechno mokré a od písku. Drobné kamínky jsou zaryté v objektivu foťáku, stejně tak jsou jich plné ždířky promočeného mobilu. Vše kupodivu funguje. Ne však na dlouho…

Brzy se připojí i Dani. Nese mi pivko. A tak všichni tři sledujeme zapadající slunce. Poté společně odcházíme na albergue. Vytřepávám z oblečení veškerý drobný písek a ulehám na kutě s jedinou myšlenkou:

Právě končí má cesta. Musím se vrátit do Santiaga.

DALŠÍ DEN NA DALŠÍ STRÁNCE! >>

Vysvětlivky – DEN 13

¹ Muxía

Muxía je dalším cílem poutníků po Santiagu. Jedná se o městečko na pobřeží. Důležitým místem pro poutníky je tu pak kostel Nosa Señora da Barca na skalnatém útesu při pobřeží. O tom, zda je lepší Fisterra či Muxía, se občas poutníci přou. Obě místa mají své kouzlo. Nejlepším řešením samozřejmě je navštívit obě města a pak se vrátit pěšky do Santiaga – tím absolvujete další svatojakubskou cestu zvanou Camino de Finisterre.

² Tradice západu slunce

Na Fisterre je mezi poutníky taková tradice. Běžně chodí k majáku na Konci světa sledovat západ slunce. Údajně je to takřka společenská akce, spolu se radují z konce své cesty. Nehledě na to, že je zde pěkný výhled. Já se však rozhodl jinak. Místo majáku jsem navštívil blízkou pláž. A nelitoval jsem. Takže volba je na vás.