Portugalská svatojakubská cesta (část 4)

DEN 14 – návrat do Santiago de Compostela

Opouštím Fisterru

Ráno mě čeká šok. Promočený mobil se nenabíjí. Mám poslední 1 % baterky. Rychle píšu domů zprávu, že možná ztratím kontakt, ale že budu v pořádku, nějak se ozvu. Sůl a kamínky udělaly své. Vyklepávám písek a snažím se uvést mobil do chodu. K mé velké úlevě se mi daří nabít pár procent.

Dokonale probuzený z ranního servisování jsem si sbalil svých pět švestek a odcoural na náměstí ve Fisterre, abych mohl nastoupit na pravidelný autobus zpět do Santiaga de Compostela. Zdejší poutnická kancelář má bohužel zavřeno, a tak si nikdy nevezmu diplom o dosažení Konce světa. Ale kdo ho potřebuje. Stačí, že to vím já sám.

Protože mám ale dostatečnou časovou rezervu, můžu se naposledy uvelebit v kavárně na espressu. Úplně sám v rohu. Sice na zahrádce vidím usazené Dani i Susan, ale chci dnes zůstat sám. Jen vychutnávat poslední doušky z tohoto místa.

Bydlím v panství?

O několik chvil později mířím do Santiaga v přeplněném autobuse. Cesta uteče jako voda. Loučím se s Dani a mířím k albergue Seminario Manor. Manor značí panství. A skutečně to není mylný název. Doslova vévodí okolí a je z ní ohromný výhled na celé Santiago de Compostela. Tohle je oproti skromným albergue na caminu nezvyk.

Vcházím do vstupní haly jako z hororu. V hlavě mi začne hrát hudba z filmu Osvícení. Vstupní hale vévodí několik sloupů, vysoký strop, zdi plné maleb a mohutné schodiště. S přivřeným okem na to chvíli koukám a přemýšlím, jestli jsem ve správné budově. Hlasy dalších českých poutníků u recepce ale prozrazují, že ano.

Noclehárny mi mimochodem na klidu nepřidaly. Je to tu jak na internátních školách z těch divných filmů. Nebo jako špitál. Psychiatrická léčebna.

Náhodný průzkum

Po tomto zážitku jsem šel zkoumat Santiago de Compostela. Už nemám strach, že se ztratím. To je naopak žádoucí, takhle se poznává nejlépe. Scházel jsem dolů pěkným parkem pod panstvím (Parque de Belvís). Mapu ani nevytahuji. Orientuji se podle věží.

Stoupám úzkými uličkami, párkrát si zabočím, až mě zaujme jedna věc. Veliké tržiště v dobových kamenných halách, kde se prodává snad vše. Procházím to tu. Ryby, ovoce, zelenina, maso, pochutiny, čokoláda, suvenýry. Všeho je tu plno. Opět si vzpomenu na své milované kolegyňky z práce. Kupuji pro ně čokoládu a magnetky na památku v malém krámku opodál. Později jsem zjistil, že je toto tržiště poměrně známé místo. Říká se mu Mercado de Abastos de Santiago, doporučuji navštívit.

Prošel jsem si křížem krážem centrum v honbě za jídlem. A po cestě jsem viděl spousty památek, o kterých nic nevím, a jejichž jména neznám. Každopádně – meníčko jsem skutečně našel v restauraci Pierzo Enxebre. Pan číšník očividně neměl moc velkou radost z mé znakové řeči, nicméně naslepo jsme spolu něco vybrali. Vajíčka natvrdo s nádivkou, slušný flák masa a pivo. Začínám v tom být dobrej.

Mimochodem – ze začátku cesty jsem se takto komunikovat styděl. Teď je mi vše jedno. I bez znalosti jazyka vlezu kamkoliv a domluvím se rukama. Tak se toho taky nebojte.

Katedrála

S plným břichem jsem se vydal k věžím katedrály. Mám tu jeden rest. Chci se konečně podívat dovnitř. Vcházím do tichého interiéru, kde jdou slyšet jen tlumené ozvěny kroků. Bohužel se tu rekonstruuje, nemůžu tak vidět vše. Ale stejně jsem ohromen. Pobožný nejsem, ale uvědomuji si, kolik lidí, ať už věřících či ne, na toto místo myslí. Vždyť tato katedrála je údajně třetím nejvýznamnějším křesťanským centrem po Římu a Jeruzalému.¹

Procházím kolem sochy apoštola. Dle tradice jej máte obejmout. Bohužel je kolem spousta turistů. A navíc se mi nelíbí představa, že provádím křesťanský rituál jakožto ateista, čímž bych ničil tuto tradici. Spousta lidí je dělá příliš povrchně. Jen proto, aby měli hezkou fotku, ne že by těmto rituálům skutečně věřili. Nechci být jedním z nich.

Katedrále jsem ale to euro do kasičky přispěl a zapálil jednu ze svíček na oltáři. A nakonec jsem sešel po schůdcích. Ty vedou k zamřížovanému otvoru, za nímž leží zdobená zlatá truhla. Mají v ní být údajně uloženy ostatky sv. Jakuba. Poutníci si klekají na koleno a tiše se modlí. Plní vděčnosti, že tu mohou být. I já jsem vděčný, i když jinak. Neskláním hlavu, nicméně jsem rád, že jsem sem putoval a tolik se toho naučil.

Útržek z deníku

Byl jsem upřímně ohromen katedrálou v Santiago de Compostela. Musel jsem se jít i znovu podívat před ni. Znovu ji vidět ve vší velikosti, tentokrát za pěkného počasí, byl stále úžasný zážitek. Hlavně je ohromně nakažlivá radost poutníku, kteří před katedrálu přichází poprvé – smích, pláč, radost, tanec, úsměvy na rtech. Jen takové pocity tu můžete mít. 

A samozřejmě jsem to zakončil sangrií a klasickým santiagským koláčkem. Velmi jemný, máslovo-oříškový.

Pozn.: doporučuji! Santiagský koláček je věhlasný, měli byste ho tu ochutnat.

Poslední chvíle v Santiagu

Vracím se do albergue. Něco sním, sbalím si věci, lehnu do postele a čekám na konec dne.

Útržek z deníku

22:15

Zapadá slunce nad Santiagem. Sbalen a připraven vyrazit. Slyším zvony katedrály a bubny – snad je to nějaké představení dole v parku. 

Čas ubíhá. Něco končí a něco začíná. Sbohem, Santiago.

DALŠÍ DEN NA DALŠÍ STRÁNCE! >>

Vysvětlivky – DEN 14

¹ zdroj:

Wikipedia (cit. 14.9.2019)